Lissy Paolohn

Část 2 Malý gnóm nervózně přešlápl, když skupinka čerstvě seznámených dobrodruhů prošla kolem něj. Uvedl je do salonku. „Musím se vás zeptat na jména,“ řekl mírně, ale nesmlouvavě. „Mé jméno je Tellis. Tellis Harn,“ odpověděl tiefling s přirozenou autoritou. Přitáhl si plášť blíže k tělu. Nechtěl, aby symbol havraní lebky na jeho hrudi přivolal nežádanou pozornost. Iris na něj kradmo pohlédla. „Já jsem Velký Zelenobijec,“ hlásil se ork o slovo vzápětí. Chvíli se přel s gnómem, kterému to jako jméno nepřišlo, ale nakonec ustoupil. Ještě chtěl dodat něco o tom, že by se slušelo si sundat kápi, ale i to si nakonec rozmyslel, když se díval vysoko nad sebe. Potom se představila Iris, jako Gerda a Peepeepoopoo jako Nero. Ani jeden z neuvedl své příjmení, oba se tvářili, že ho prostě nemají. Po krátkém přemýšlení gnóm kývl a otočil se na zbývajícího člena skupiny. „A tobě říkají jak, pane?“ „Jméno není důležité,“ zachmuřeně zabručel stařec a obočí se mu svraštilo. „Je...

Část 1 Lesní cestou se ozýval zvuk ztěžka se šourajících nohou. Staršího muže, který očividně napadal na jednu nohu, doprovázelo pravidelné klapání dřevěné hole. Postupoval pomalu, vlasy  mu prokvétaly šedinami a tělo už také nevydrželo to, co dřív. Kdyby neměl metr sedmdesát, jeho rysy by náhodného pozorovatele přesvědčily o tom, že je to trpaslík. Ostražitě se kolem sebe rozhlížel i přes to, že les byl tichý a klidný. Za ta léta se naučil být takový, nejednou mu to zachránilo život. Zastavil se, když uprostřed cesty viděl stát prázdný vůz. Takový valník. Něco mu na tom nesedělo. Chyběl kůň, některé sudy byly převrácené na zemi a když přišel blíž, viděl šípy, které trčely z valníku. Pomalu ho obešel, viděl stopy, které vedly ze severu na jih a ještě jiné, které vedly do lesa. Vytáhl pár šípů, které byly mělce zapíchnuté ve dřevě. Ani mu to nedalo moc práce. Pak si vzal svůj deník a pečlivě si zaznamenal polohu vozu. Z lesa ho pozorovaly dva páry očí. Jedny dravé, hladové...

 Část 5 Skupina stála uprostřed zničeného dřevorubeckého tábora, všichni prudce oddechovali. Pot jim stékal z čel a mísil se s jejich krví i se zbytky nepřátel. Dívali se po sobě. Snad by se už mohli nazývat přáteli, vždyť společně prožitá dobrodružství tvoří a tříbí sociální vazby mnohem rychleji. Stáli tam, vděční za to, že pořád vidí slunce. Byli rádi, že se potvora rozhodla odejít. Pomalu jim docházelo, a někomu možná i rychleji, že tu mohli zemřít. Stáli tam a poslouchali okolí. Ticho, které se po boji rozprostřelo bylo náhle přerušeno tlumenými nárazy. Vycházely z jediného dřevorubeckého srubu, který ještě zůstal nerozbořený. Kello rychle sebral několik šípů, které se kolem něj válely na zemi. Drake se otočil na Lilly: „Nejprve na mě používáš divnou magii, která ubírá životy a teď tohle. Máš mi dát lektvar, jako používá Kello. Ty mě chceš snad dorazit. Takhle se chováš k legendě?!“ Mluvil udiveně, naštvaně a rozzlobeně. Nedokázal pochopit, že by mu dru...

Část 4 Bylo po boji. Skupina hrdinů se na sebe unaveně podívala a všichni svorně začali prohledávat mrtvoly. Našli pár zlaťáků a několik dalších drobností, ale nic, co by bylo nějak významné. Vydali se lesem po cestě dál k cíli své cesty – do dřevorubeckého tábora. Pokračovali dál na sever a když už se na nebi objevily červánky a slunce začalo zapadat, rozhodli se utábořit se. Našli si místo trochu kryté, ale blízko cesty. Kello byl velmi unavený a už se těšil, že si odpočine. Drake si vzal první hlídku. Cítil neklid snad, jako kdyby tu nebyl vítán. Jako kdyby tu nikdo z nich neměl být. Tyto pocity však hodil za hlavu, podobně se cítil všude. Když se probudil na hlídku Kello, viděl, že Fala byla vzhůru a sledovala okolí. Jakoby dávala na něco pozor, ale za celou jejich hlídku se nic nestalo. Tak to pokračovalo i po zbytek hlídky, kterou měla Lilly, nic zvláštního se nestalo. Ráno se vydali na cestu. Cesta zabrala půl dne, ale nakonec se před nimi objevilo malé prostranství s...

Část 2 Z města se vydali přímo k pevnosti. Jeli na koních a vyhnuli se veškerým potenciálním problémům. Teda snažili se jim vyhnout a kupodivu jim to vyšlo. Na místo tak dorazili poměrně brzo. Les sahal až téměř k pevnosti, jen asi posledních pět set metrů se táhla nízká tráva. Pevnost stála na kopci. Byla noc, ale dva dny před úplňkem tma stejně nebyla nijak velká. Jediná, komu to nevadilo, byla Rys. Sesedli z koní a nechali je pást se mezi stromy. Nespěchali, Rys uvařila polévku a společně vymýšleli plán, co dál. Rys přivolala spoustu krys, které poslala do pevnosti. Rajani vyvolala oko, které se vznášelo ve vzduchu a poslala ho tam také. Zároveň provedla rituál jazyků, takže mohla odečítat ze rtů komukoliv a rozumět mu. Byla přesvědčená, že se podívala do každé místnosti, zjistila počty vojáků a odlišila je podle stavu. Nemilým překvapením byli démoni, které viděla. Zaujal ji muž, který seděl v knihovně a na zemi kolem něj zářil magický kruh, jehož síla ved...

Část 1 Rajani se rozhlédla kolem sebe a nespokojeně ohrnula rty. Právě se seznámila se třemi dalšími členy skupiny, která byla vytvořena pro nově vypsanou misi. Nemohla si vybírat, a tak se musela smířit s tím, kam se dostala. Šéf jim nedal mnoho času na přípravu a při cestě do místní hospody sotva znala jejich jména. Hospoda U Černého jelena byla poloprázdná. Nebylo divu, přes den lidi pracovali, než aby vysedávali u piva. Přesto to zašumělo, když vešel samozvaný šéf grupy za všemožného cinkotu všech serepetiček, co měl na sobě. Doprovázen barbarem se usadili za stůl a když poklidně smočili rty ve zpěněném nápoji, rozruch zase utichl. Dívčí část skupiny chvíli počkala a pak se druidka s elfkou nenápadně připojily ke svým kumpánům. V krbu hořel oheň a u piva se sedělo příjemně. Vzduch nebyl tak zatuchlý, jako ve většině hospod, očividně se tu pravidelně větralo a okolí naznačovalo, že se jedná o lepší místo. Koneckonců, z útržků rozhovorů kolem občas zaslechli slova jak...