Lissy Paolohn

Tam, kde stál mladý dub, nerostlo mnoho dalších stromů. Místo nynější pustiny tu byl kdysi rozlehlý les. Trocha trávy kolem, pár nízkých rostlin s nepříliš barevnými květy a liána bylo všechno, co přetrvalo. Kdoví, ke se tu vzala liána. Těsně ovinutá kolem stromu nenechávala nikoho na pochybách, kdyby sem ovšem někdo přišel. Ale nikdo neměl zájem jít na tak opuštěné místo, nikomu nestála cesta za to, aby se podíval na nepříliš vzhledné zátiší. Jen dravec čas od času zakroužil na nebi nad tím pomníkem prázdnoty, pokaždé se stejným výsledkem. Když zpozoroval, že mu ten kus země k ničemu neposlouží, odletěl. Nikdy se nevrátil ten stejný. Každý měsíc, ve stejnou dobu, ne však o úplňku, se ozývaly hlasy. Mrtvé a dávno ztracené stromy ožívaly a zpívaly ve větru svoji smutnou píseň. Nebo jen tiše stály a mlčely a to ticho bylo trýznivější než jejich píseň. Žaloba důvěry. Žalujeme, jsme žalující strana, teskně lkáme a žádáme nápravu, prosíme o klid, ať můžeme odpočívat a začne nová doba. Chce