Píseň stromů

Tam, kde stál mladý dub, nerostlo mnoho dalších stromů. Místo nynější pustiny tu byl kdysi rozlehlý les. Trocha trávy kolem, pár nízkých rostlin s nepříliš barevnými květy a liána bylo všechno, co přetrvalo. Kdoví, ke se tu vzala liána. Těsně ovinutá kolem stromu nenechávala nikoho na pochybách, kdyby sem ovšem někdo přišel. Ale nikdo neměl zájem jít na tak opuštěné místo, nikomu nestála cesta za to, aby se podíval na nepříliš vzhledné zátiší. Jen dravec čas od času zakroužil na nebi nad tím pomníkem prázdnoty, pokaždé se stejným výsledkem. Když zpozoroval, že mu ten kus země k ničemu neposlouží, odletěl. Nikdy se nevrátil ten stejný. Každý měsíc, ve stejnou dobu, ne však o úplňku, se ozývaly hlasy. Mrtvé a dávno ztracené stromy ožívaly a zpívaly ve větru svoji smutnou píseň. Nebo jen tiše stály a mlčely a to ticho bylo trýznivější než jejich píseň. Žaloba důvěry.

Žalujeme, jsme žalující strana,

teskně lkáme a žádáme nápravu,

prosíme o klid, ať můžeme odpočívat

a začne nová doba.

Chceme mít klid a zůstat vzpomínkou,

nechceme se zjevovat na tomto světě,

ať přijdou jiní a zvelebí toto místo

pro potěchu ducha i nebe.

(...)

A proto žalujeme, pro všechny hříchy

které byly spáchány,

pro vše zlé,

co se nedokázalo odpustit.

Přízraky pohybovaly svými větvemi, nebyly dobře vidět, ale kdyby tam někdo stál, věděl by, že tam jsou. Jenže tam nikdo nestál.

Jednoho večera zašustila tráva, jinak než obvykle. Pod strom se usadil člověk. Byl sám, tak trochu podivín, nevysokého vzrůstu. Nic sebou neměl, nic než svůj hlas a pohled. Díval se do koruny stromu a skrze ni viděl na tmavnoucím se nebi první hvězdy. Neslyšel temnou píseň mrtvých, nebyl jejich čas. Dnes přišel on zazpívat svoji píseň. Zpíval ji pomalu a tiše. Jeho hlas byl měkký a tlumený jako hlas těch, kteří zpívají ukolébavku.

A pak přišel znovu, sedl si a zpíval. Nic víc, nic míň. Něha se proplétala listím nad jeho hlavou a větve se sklonily o něco níže. Hvězdy se zdály být na dosah ruky a vítr voněl letní loukou. Nepřišel ale v čas, kdy zpívaly mrtvé stromy. To zůstával daleko od toho místa, bylo mu smutno a měl strach. Přízraky zpívaly o to žalostněji, vzduch se rozpálil mrazem.

Nic na světě nemůže trvat věčně ani člověk, který přicházel na to podivné místo. Za noci, kdy zpíval svoji píseň ještě s větší něhou, než obvykle, začal se pomalu měnit. Nohy mu zdřevěněly a přešly do jednoho podivného kořene, tělo se vytáhlo a ruce rozvětvily. Obalily se listím. Stál opřen zády o strom, který tam byl. Jejich koruny se z části propletly a liána nový strom obemkla stejně těsně, jako ten předchozí. Člověk zmizel, už neodcházel a nevracel se, už nezpíval. Ale jeho píseň zaznívala pokaždé, když se snesla tma. Mrtvé stromy přestaly zpívat a tiše naslouchaly.

To místo které znám,

místo s jedním stromem a s jednou liánou,

místo, kde tak rád odpočívám,

je místo, kde jsem teď.

Jak v objetí dívky, která mi hladí vlasy před spaním

a já vyprávím jí příběhy abych ji potěšil,

v očích se jí třpytí hvězdy

a rty mě letmo líbá.

Kde je ta dívka s hvězdami místo očí,

s vlasy z nebeské tmy a listů stromu,

abych jí mohl říct, jak je krásná,

a jak je mi s ní dobře?

Mohu jen zpívat,

a hlasem svým volat ji ve svých představách.

Přece mám však naději,

že přijde.

(...)

A místo, které je tak těžké si zamilovat,

se stalo mým domovem.