Iris (Tomb of Annihilation) - 2

Část 2

Malý gnóm nervózně přešlápl, když skupinka čerstvě seznámených dobrodruhů prošla kolem něj. Uvedl je do salonku.

„Musím se vás zeptat na jména,“ řekl mírně, ale nesmlouvavě.
„Mé jméno je Tellis. Tellis Harn,“ odpověděl tiefling s přirozenou autoritou. Přitáhl si plášť blíže k tělu. Nechtěl, aby symbol havraní lebky na jeho hrudi přivolal nežádanou pozornost. Iris na něj kradmo pohlédla.
„Já jsem Velký Zelenobijec,“ hlásil se ork o slovo vzápětí. Chvíli se přel s gnómem, kterému to jako jméno nepřišlo, ale nakonec ustoupil. Ještě chtěl dodat něco o tom, že by se slušelo si sundat kápi, ale i to si nakonec rozmyslel, když se díval vysoko nad sebe. Potom se představila Iris, jako Gerda a Peepeepoopoo jako Nero. Ani jeden z neuvedl své příjmení, oba se tvářili, že ho prostě nemají. Po krátkém přemýšlení gnóm kývl a otočil se na zbývajícího člena skupiny.
„A tobě říkají jak, pane?“
„Jméno není důležité,“ zachmuřeně zabručel stařec a obočí se mu svraštilo.
„Jenže beze jména nemůžeme pokračovat dál, musím si vás napsat do knihy hostů,“ bránil se gnóm. Neuměl si představit, co by následovalo, kdyby nesplnil příkaz paní Sylvane a rozhodně to nehodlal zjišťovat. Chvíli starce přesvědčoval, až se dočkal kýžené odpovědi.
„Dobře tedy, jmenuji se Theodor Ezrael,“ zamumlal nijak zvlášť nadšeně. Když byl gnóm spokojený, zazvonil a záhy vešla dovnitř sama paní Syndra Sylvane.

Rozdíl mezi její skutečnou podobou a obrazem byl znepokojující. V současnosti vypadala mnohem, mnohem starší. Snad všichni si vzpomněli na kletbu, každý s různou mírou znalostí a informací. Paní Syndra došla s pomocí gnóma na své místo a pomalu usedla. Bylo vidět, že každý její pohyb je pro ni namáhavý. Její hlas byl tichý a trhaný. Přivítala je ale s obvyklou suverénností někoho, kdo je zvyklý denně obchodovat.
„Přišli jste vyjednávat?“ zeptala se.
„Nepřišli jsme se zbožím,“ odpověděl Tellis. Snažil se mluvit bezvýrazně, „říkala jste, že hledáte dobrodruhy.“
„Říkala?“ podivila se. Gnómský služebník upřesnil, že mluví o inzerátu, který nechala všude rozvěsit a Samuel, nebo-li Theodor, odněkud jeden vytáhl. Nejspíš ho sebral někde cestou.
„Ach tak,“ řekla měkce a protahovala jednotlivé samohlásky až na samou hranici jejich znělosti. „Ale vy nevypadáte jako někdo, kdo by to zvládl,“ její hlas zněl, jako by předla kočka. Znělo to nepříjemně, dokázala se jim vysmívat, aniž by se skutečně smála. „Máte pro to předpoklady?“
„Paní, kolik skupin za tebou dnes přišlo?“ zeptal se poněkud trpce Samuel.
„Jste první.“
„Tak vidíš, asi nemáš na výběr, že? Jsme první a široko daleko jediná skupina,“ ostrost zněla v jeho hlasu čím dál tím víc, když pokračoval v podobném duchu. Dharakkas v duchu zaklel. Nelíbilo se mu, kam rozhovor směřuje, a tak ho přerušil.
„Paní,“ řekl klidně a luskl při tom prsty. Po místnosti se rozlilo jasné světlo. Mihotavé plamínky svíček se náhle zvětšily a hořely jasným, nezvykle velkým plamenem.
„Magie. Vidím, že nějaké předpoklady přece jen máte,“ spokojeně zavrněla paní Syndra. Bylo však znát, že je unavená a slova častěji prokládala nádechem.
„Ano,“ potvrdil tiefling, který pečlivě skrýval své rohy pod kápí, „pokud máš nějaké informace…“ Znovu luskl prsty a plameny se vrátily zpět do své velikosti.
Přikývla. Ačkoliv měla sama málo času, začala trochu z jiného konce. Zeptala se jich na motivaci pro výpravu. Jak je ihned upozornila, jednalo se o velmi nebezpečnou výpravu. I když se všichni podívali na Tellise, který se tak nějak stal vůdcem výpravy, začal mluvit ork. Naznačil, že se potýká s tím, s čím se trápí i paní Syndra. Sama věděla, jak nepříjemné to je, snad ho i litovala. Iris se zmínila o tajemstvích, která ji lákají. Paní Syndra se usmála při vzpomínce, jak se i ona sama snažila rozluštit všemožné záhady světa. Elf, který se gnómovi představil jako Nero uvedl, že chce pomoci bratrovi. Dharrakas, pečlivě skrývající svou pravou identitu prozradil, že kvůli kletbě přišel o velkou část svých mistrů. Jako poslední zamumlal Samuel několik slov o osobních důvodech a že o tom nechce mluvit.
„Nu dobrá, vypadáte jako skupina, kterou jen tak nikdo nepřeplatí, když i vy máte osobní zájem na celé věci.“
V elfovi hrklo. Zájem sice má, ale nějaké peníze by přece jen potřeboval. Jít zadarmo? Rozhlédl se kolem se. Naštěstí pro něj se ozval Dharrakas.
„To sice ano, má paní, ale nějaké materiální zajištění by nám přišlo vhod.“
„Mám pro vás tohle,“ odněkud vytáhla mapu a podala ji Iris. „Také jsem najala nejlepší a nejrychlejší loď.“
Zatímco se Iris dívala na mapu, paní pokračovala: „Všichni jste určitě slyšeli, že jde o kletbu, ale není to tak úplně pravda. Jedná se spíše o magický předmět – lapač duší. Nepřekvapilo by mě, kdyby se jednalo o nekromancii.“ Pak ukázala na mapu, kterou krátce popsala. Jednalo se o ostrov Chult, který se nacházel v jižních zemích. Civilizace se shromažďovala spíše na severu a zásadně na okrajích poloostrova. Sama mapa byla neúplné, její střed byl prázdný.
„A nějaké peníze? Třeba na úplatky, obchodování s domorodým obyvatelstvem…“ nechal viset zbytek věty ve vzduchu. Peepeepoopoo si neslyšně oddechl, paní Sylvane se usmála. Po krátké výměně názorů se dohodli na šesti stech zlatých.
„Když stihnete zrušit kletbu ještě za mého života, přepíšu na vás část obchodní společnosti, budete tak do smrti zajištěni,“ dodala jen tak mimochodem a všechny tím zaskočila. Měla opravdu zájem na tom, aby se to včas vyřešilo a byla odhodlaná vynaložit veškeré prostředky na to, aby výprava uspěla. „Ale než odejdete, povím vám jeden příběh.“
Nevěděla, co ji k tomu hnalo, snad obava, aby skupina pochopila, jak je pro ni následující výprava důležitá. Paní Syndra se pustila do vyprávění. Povídala o svém životě, jak putovala a učila se magii. O časech, kdy viděla umírat kolem sebe mladé tváře i o tom, jaký chlad cítila, když jí projela studená čepel meče. O naději, když dostala druhou šanci a jak si slíbila, že svůj život už jen tak nepromarní. Přerývaně dýchala. I když zemřela, mohla znovu v poklidu žít. Spolu s kletbou však klid zmizel a zbylo po něm jen každé ráno více a více vrásek.
„Víte,“ dostávala se k závěru, „nemám už mnoho času a tahle výprava by pro mě byla příliš náročná. Proto se spoléhám na vás. Loď, kterou vám poskytnu, je nejrychlejší široko daleko. Cestu zvládne za pět dní.“ Chvíli se zamyšleně dívala do prostoru, pak tleskla do dlaní a nechala jim přinést palubní lístky.
„Je to loď Mosazný Pegas, kapitán Ortimae“ řekla, „odveze vás až do přístavu Nyanzar.“ Mávla rukou na znamení, že mohou jít. Ještě, než odešli, poskytla jim několik léčivých lektvarů, které spolu se zlatem nechala poslat na loď. Když vstávala, Dharrakas se hluboko uklonil, aby mu nebylo vidět do obličeje. Pak odešli.

Samuel už byl téměř venku, když se zarazil a vrátil se zpátky do místnosti. Zavolal na gnóma i paní Sandru. Ptal se jich, jestli, jestli neví něco o nějakém Dharrakasovi. Měl s ním nějaké nevyřízené účty. Protože ale nebyl schopný vzpomenout si na příjmení, paní jen pokrčila rameny.
„Takových je, bez příjmení ti nijak nepomůžu.“
Samuel trochu svěsil ramena, jako kdyby na něj dopadla tíha celého světa. Poděkoval a doběhl skupinku, která už scházela k molu číslo sedm v Baldurově bráně.

Z dálky viděli, jak před lodí stojí gnóm a dohaduje se se strážemi. Vzduchem se nesly útržky vět, a tak slyšeli slova jako proclení, náklad, kontrola a další. Gnóm vypadal značně netrpělivě.
„Kapitán Ortimae?“ zvolal ork a přehlušil tím veškerý hluk kolem.
„Vidíte? Žádný náklad, pouze cestující.“ ukázal na ně gnóm. Strážnému se podezřele zablýskalo v očích. Na prohlídce lodi trval, ale upustil od okamžitého provedení. Podezíravě zkontroloval jeden z palubních lístků a když nemohl najít žádnou chybu, otočil se a rázně odešel. Skupina přešla přes molo, aby se nalodila. Ork našlapoval velmi opatrně, bál se, aby snad nespadl do vody. Cestu mu zastoupil Grig. Chvíli se s ním dohadoval, ale nakonec ho na loď pustil, stejně jako ostatní. Když přišla Iris, liška, která kráčela až dosud po jejím boku se rozeběhla a proklouzla kolem Griga takovou rychlostí, že si toho snad ani nevšiml. Iris potlačila nutkání se zahihňat, když viděla lišku, jak na ni zvesela kouká zpoza zábradlí. Společně s kocourem prošla kolem muže, který kontroloval palubní lístky. Otočil se na ni, sjel jí pohledem a nevrle zavrčel.
„Druhá ženská, to ne bude nic dobrého,“ poškrábal se na nose a pak pokračoval, „a ne, že mi budeš rozptylovat chlapy. Potřebujeme plout, ne se tady…“ máchl rukou, aniž by dokončil větu. Iris se podivila, až když ji upozornil na barvu šatů, došlo jí to. Ve zdejších krajích to byla barva, kterou nenosily počestné ženy.
Neměla bych spoléhat jen na svůj zdroj informací, uvědomila si Iris. Stejně jako si zoufale uvědomovala, že se o ni vždy někdo staral a ona sama je bezradná. Zanedlouho donesli náklady od paní Sylvane a i Dharrakasův štít, pro kterého poslal poslíčka. Když mu ho předával, tiefling mu nenápadně podsunul zapečetěný svitek.
„Jen do správných rukou,“ zamumlal. Gnóm se uklonil a odspěchal.

V přístavišti nezůstali dlouho. Nikomu se nechtělo absolvovat prohlídku od stráží, jejichž počet se mezitím na molu ztrojnásobil. Větrák v zadní části se roztočil a loď odrazila od břehu. Obsluhovalo ji osm mužů, kapitán a Grig. Poté, co byla skupince ukázána jejich kajuta, se budoucí hrdinové rozprchli po palubě. Když nastal čas na oběd, Iris využila příležitosti, aby si promluvila s tím, komu nesla svitek. Našla ho v kajutě, jak ohlodává čerstvé maso z kostí. Prohodili spolu nejprve několik zdvořilostních frází, ale Iris směřovala rozhovor k onomu dopisu.
„Je v něm mnoho informací. Je tu tvoje minulost, přítomnost i budoucnost,“ povzdechl si Dharrakas, „ale nemůžu ti je prozradit všechny najednou. Jediné, co ti mohu teď říct je, že jsi velmi důležitá.“
Iris si povzdechla. Doufala, že se něco dozví, ale odpovědí byla jen pro ni velice neurčitá věta. „Důležitá, důležitá,“ mumlala a marně se snažila vzpomenout si na nějaký náznak toho, že by tomu tak mohlo být. Když to vypadalo, že už jí nic neřekne, poprosila ho o pomoc ve věcech magických.
„Magie?“ zeptal se, ale nevypadal překvapeně.
„Ano, objevila se u mě magie, potřebovala bych se naučit jí ovládat.“
Tiefling se zamračil. „Tvá podstata magie je jiná než ta moje. Nevím, jestli tě dokážu něco naučit.“ Chvíli přemýšlel a pak jí doporučil naslouchat její holi, kterou měla neustále při sobě.
„Budeš můj mistr?“ zeptala se ho a prohlížela si ho zvláštním pohledem. Málokdo dokázal snést takový pohled, když si ho všiml. Snad jako by prozrazoval víc, než bylo obyčejným lidem milé, jako by lidem viděla do duše. Dharrakas si s tím však nedělal starosti.
„Můžu to zkusit, ale nevím, jestli to bude možné,“ připustil.
Iris z jeho odpovědi neměla velkou radost. Když ho hledala, spoléhala na to, že šašek, její dlouholetý přítel věděl, za kým ji posílá. Spoléhala na to, že onen člověk, zarazila se, když si uvědomila, že o lidech tu nemůže být řeč, že onen pán ji přijme a bude učit, jak neublížit sobě ani jiným. Že jí pomůže ovládnout magii, která se čas od času nahromadila v jejím těle. A najednou by měla být sama.
„Spoléhala jsem na to,“ řekla tiše, „že šašek věděl, za kým mě posílá a že je – že jsi – plně kompetentní k tomu být můj mistr.“
Nakonec Dharrakas souhlasil. Protože se ve dveřích objevil ork, rychle ukončili svůj rozhovor a Iris ho osprchovala proudem mořské vody. Nepomohlo to, jeho osobitá aura se tím nesnížila a ani ho to nedonutilo odejít. Tak to vzdala a rychle kolem něj proklouzla na palubu. Tam bylo mnohem příjemněji.

Den pokročil a když slunce zapadalo za obzor, potkala na palubě druhou ženu. Opravdu, Grig nelhal. Měla tmavou pleť, černé vlasy a oblečení tvořily kůže. Kolem krku, na rukou i na nohou měla zlaté šperky a místy ji zdobilo tetování. Vypadala, že se o sebe umí postarat. Vypadala, jako by snad byla obyvatelkou jednoho z jižních ostrovů. Záměrně zkřížila Iris cestu a přizvala ji k večeři. Jmenovala se Saya. Chvíli si povídaly, Saya se vyptávala, kam Iris cestuje a sama řekla, že se vrací ze svých cest, kde pracovala jako ochranka. Obě ženy stály vedle sebe, opíraly se zády o zábradlí a dívaly se před sebe. Iris během rozhovoru zjistila, že je více než zmatená. Nedokázala sestavit větu, která by se ptala na něco konkrétního. Povzdechla si a přemýšlela, kam se to vlastně dostala, kam jedou a proč. V hlavě si udělala poznámku, že se na to musí později zeptat svého mistra.
„Víš,“ řekla nakonec, „můj úkol byl, a možná ještě je, jiný než úkol zbytku skupiny. Možná je načase si přiznat, že jejich úkol může být i mým úkolem a člověk má více úkolů než jeden.“ Bylo to velmi důležité uvědomění. Později toho večera řekla o setkání Dharrakasovi, i o nabídce, kterou dostali. A to, že kdokoliv ze skupiny si může se Sayou promluvit, protože žije na ostrově Chult a její informace mohou znamenat významnou pomoc. Tiefling mávl rukou a odmítaje vylézt z kajuty byť jen na krok, poslal Iris za Samuelem. A tak se jí onoho večera dostalo dalších rad. Přes Samuelovu věčnou nedůvěru ke všem a k čemukoliv se schylovalo k osobnímu rozhovoru. Dívka však nebyla zvyklá povídat o sobě druhým lidem, spíše naopak. Otřásla se jen když si vzpomněla, že Dharrakas měl celý její život na kusu papíru. Rozhodně svého mistra potřebovala, ale tohle jí vyvádělo z míry od té doby, co se to dozvěděla. A nemohla se rozhodnout, jestli by raději nevěděla nic anebo věděla všechno. Možná by tu byla cesta, pomyslela si, ale svůj nápad odložila stranou. Málem zapomněla Samuelovi říct o Saye. Zasvítily mu oči a ihned ji vyhledal. Přerušil ho však drsný hlas námořníka:
„Večerka! Všichni do kajut!“

Iris se proplížila na příď lodi. Větráky na zádi byly vypnuté a ona si mohla plně vychutnat ticho nočního moře, rušené jen drobnými nárazy přídě na vlny. Sedla si na palubu a opřela se zády o prkennou stěnu lodi. Obě zvířata se jí stočila u nohou. Několik kroků od ní prošel strážný, ale nevšiml si jí. Potichu promluvila na své zvířecí společníky. Přirozeně jí neodpověděli, jen se víc přitulili. Uvědomila si, že jí nikdy nepřipadali hladoví, ale přičetla to tomu, že jim pokaždé dala něco od snídaně a od večeře. Pak se naladila na hůl a snažila se jí naslouchat, jak jí to poradil mistr. Ale nic neslyšela. Zkusila zjistit, jestli se v ní neskrývá nějaká magie. Neskrývala. Vzpomněla si na Samuela, že jí radil, aby ze žádnou cenu nekouzlila. Pousmála se nad marností jeho věty. Kdyby tak věděl. Chvíli tiše seděla a hleděla do prázdna, když se ze stínů vynořila postava. Iris se lekla, ale rychle v něm poznala Peepeeho. Prohodili spolu pár slov a elf se odebral ke spánku. Dívka osaměla a nechala se unášet sny na čerstvém vzduchu.

Zdál se jí divný sen. Nedávalo to žádný smysl. Míchalo se tam skleněné oko akrobata, její kocour a malý tvor s šesti nohami. Měla pocit, jako by ona byla tím malým tvorem a měla obrovskou chuť se do někoho zakousnout, i když při tom mohla přijít o život. Probudila se celá neklidná. Její obavy se potvrdily jen o pár hodin později, když mravenci, kteří se najednou objevili na lodi pokousali jednoho námořníka tak, že ulehl. Snažila se najít jejich hnízdo, ale bezvýsledně. Ani magie jí v ničem nepomohla. Viděla jen, jak Samuel zamračeně stáhl obličej, když pronesla magická slova. Prošla kolem Dharrakase a rychle s ním prohodila několik slov.
„Mistr? Neřekla bych, že byl můj mistr. Ale držel nade mnou ochrannou ruku,“ zamyslela se a vzpomínala na léta strávená po boku šaška. Znovu se vydali zkoumat mravence. Podle elfova zjištění byl strážní koš jediné místo, kam se mravenci zatím nedostali. Muži na lodi se přeli, kdo tam bude mít hlídku. Když se všichni sešli v kajutě, elf ostatním pověděl svůj sen. Zdálo se mu o muži, který měl na obličeji mravence. Byl to kapitán Ortimay a přikrýval mu oči zlatými mincemi. Když se k němu sklonil, nohou se mu prohnala ostrá bolest. Elfa to překvapilo, stejně jako ďábelský úsměv a zuby od krve kapitán těsně před tím, než zmizel. Možná to nebyl tak docela sen. Když si elf vyhrnul nohavici, všichni viděli kousnutí. Vypadalo jakoby tam bylo už dlouhou dobu. Iris se zachvěla, ale jinak na sobě nedala nic znát. Když elf domluvil, kývla na něj a venku mu v rychlosti pověděla svůj sen. U toho si alespoň byla jistá, že to byl sen. Snad by to pověděla i svému mistrovi, ale v kajutě byl příliš vydýchaný vzduch a současně se chtěla vyhnout dalším Samuelovým radám. Tušila, že to myslí dobře. Jen toho o ní věděl příliš málo. Ještě méně, než věděla sama o sobě. Když se vrátili, dospěli k závěru, že budou v noci hlídat. Druhou variantou bylo držet se blízko orka. Jeho samotná aura odpuzovala vše živé a mravenci se mu sami vyhýbali. Iris nespokojeně zasyčela. Přemýšlela, jestli nebýt radši sama, ale tuhle variantu zavrhla téměř vzápětí. Věděla, že nemá na výběr. Než si usměrnila myšlenky, ostatní se už dávno rozešli. Někdo zkoumal mravence a jejich kousnutí, Samuel mluvil se Sayou. Iris se rychle protáhla zpátky na příď. Myšlenky jí vířily hlavou a nebyla schopná se pořádně soustředit. Zaklonila hlavu a zadívala se na nebe. Vždycky ji fascinovalo. Na chvíli zavřela oči, aby si pročistila hlavu a pak sledovala jednu jedinou myšlenku. Dharrakas. Pocity rezonovaly celým jejím tělem. Když oči opět otevřela, viděla před sebou jeho tvář. Byla nesmírně zvědavá.