Rajani Desai (Pevnost Snake Jogg) - 1

Část 1

Rajani se rozhlédla kolem sebe a nespokojeně ohrnula rty. Právě se seznámila se třemi dalšími členy skupiny, která byla vytvořena pro nově vypsanou misi. Nemohla si vybírat, a tak se musela smířit s tím, kam se dostala. Šéf jim nedal mnoho času na přípravu a při cestě do místní hospody sotva znala jejich jména.

Hospoda U Černého jelena byla poloprázdná. Nebylo divu, přes den lidi pracovali, než aby vysedávali u piva. Přesto to zašumělo, když vešel samozvaný šéf grupy za všemožného cinkotu všech serepetiček, co měl na sobě. Doprovázen barbarem se usadili za stůl a když poklidně smočili rty ve zpěněném nápoji, rozruch zase utichl. Dívčí část skupiny chvíli počkala a pak se druidka s elfkou nenápadně připojily ke svým kumpánům. V krbu hořel oheň a u piva se sedělo příjemně. Vzduch nebyl tak zatuchlý, jako ve většině hospod, očividně se tu pravidelně větralo a okolí naznačovalo, že se jedná o lepší místo. Koneckonců, z útržků rozhovorů kolem občas zaslechli slova jako „čaroděj“, „mág“ nebo „kouzelník“. Jarlaxle se zvedl a uhladil si kabát. Jako šéf chtěl působit reprezentativně. Chvíli se spokojeně zaobíral myšlenkou na svůj dokonalý vzhled, ale pohled na své společníky ho vrátil zpátky na zem. Rozhodně kývl hlavou a za líbezného zvuku všech cetek se vydal po schodech do prvního patra za místním šerifem.

„Tak jsme tady, jak jsme se dohodli,“ dodal svému hlasu optimistický tón, a zatímco mluvil zamával v úkloně svým kloboukem, až péro zavlálo.
„Čekal jsem vás,“ řekl šerif suše, neprojevujíc žádné nadšení a podal mu listinu s kontraktem.
„Další dokumenty vám dají v archivu, zajděte si tam a řekněte, že vás posílám já,“ dodal šerif trochu samolibě.
„Cena platí?“ zeptal se Jarlaxle.
„Platí, jak jsme se dohodli. Dostanete 5000 zlatých, až se vrátíte.“
Jarlaxlovi se nelíbilo, že ve větě o odměně neslyšel žádné „předem“ nebo „záloha“. Kdyby zemřeli, ale mise by se nakonec ukázala jako úspěšná, šerif by nemusel nic platit a oni by odvedli práci zadarmo. Právě proto byl šerif tak neústupný a šéfovi nakonec nezbylo, než se rozloučit poklonou a přidat se k hodujícímu zbytku party. Zatímco scházel do zpátky, doufal, že jim peníze vystačí a misi přežijí. Nejásal zrovna nadšením, když zjistil, že mu Rys neobjednala jídlo. Mladou druidku znal už nějakou dobu. Pomyslel si, že musí dbát víc na morálku a šel si objednat. Menu nabízelo pečené jehněčí s bramborem a zeleninou a rovnou k tomu přidal další pivo.

U oběda probrali misi. Vyčistit pevnost Snake Jogg bylo sice stručné zadání, ale trochu té přípravy to potřebovalo. Pevnost ovládali orkové, kteří ještě nedávno obléhali celé město. Místní se báli, že se vrátí. Sama o sobě byla pevnost strategickým místem a ukrýt v ní armádu nebyl zas takový problém. Z hospody vyšli, až když si šéf důkladně očistil vlastní příbor a nepatrný flíček na rukávu. Rajani použila na umytí kouzlo. Bylo to rychlé, praktické a elegantní. Jen ne všichni na to měli stejný názor. Vyčarovala si neviditelného sluhu. Masáží zad nikdy nepohrdla, hlavně když to znamenalo, že v příštích dnech si bude muset odepřít určité pohodlí. Doufala, že brzy vypadnou za město a misi budou mít co nejdříve za sebou. Barbar si hladil kamennou myš, kterou nosil neustále na krku. Spokojeně odpočíval po vydatném obědě a Rys si jako zákusek chytala blechy z kožichu.

Plány pevnosti, ve které měli najít a zabít hlavního orka, od šerifa nedostali. Podle jeho rad vedla jejich první cesta z hospody rovnou do archivu. Jakmile prošli dveřmi, obklopila je všudypřítomný pach starých listin a značně zatuchlý vzduch. Nechali neviditelného sluhu překreslit mapu. Chvíli na to mu došel čas a zmizel. Nepodařilo se jim však najít nikoho, kdo by v pevnosti sloužil a vrátil se. Chtěli vědět, jak to uvnitř chodí, kde jsou tajné chodby a vstupy, kde je nějaká její slabina. Pracovnice archivu, která si od nich zpátky brala mapu jim odpovídala se značným nezájmem. Nakonec je poslala za velitelem stráží. Výsledkem byla neúspěšná návštěva kasáren, velitelova domu, jedna ztracená noc a ranní pozdvižení, které způsobil barbar svým chování. Věděli, že sluha, který jim otevřel dveře jim lže. Věděli, že velitel stráží je doma. A přesto že mu poskytli oficiální dokumenty, které je označovaly za plnitele zakázky, velitel se dál nechal zapírat. Okolní zahrady a květiny, které rostly na zábradlí nemohly uklidnit rozjitřenou barbarovu mysl. Nejprve silně uchopil myš a pak prostě odstrčil sluhu stranou a vstoupil dovnitř. V tom okamžiku se kolem objevili stráže. Namířili na partu nájemních žoldáků kopí a ptali se sluhy, co se stalo.
„Přepadení… vloupání!“ chvíli hledal zmateně slova, „žeňte je pryč.“
„Ale počkat, tady přece o žádné vloupání nešlo, vždyť barbar jen sluhu trochu poplácal po rameni,“ snažil se situaci zachránil Jarlaxle. Ale barbarův pohled a tóny jeho loutny, dramaticky komentující situaci, předem odsoudily šéfův pokus k nezdaru.
„Vždyť my už jdeme, vždyť se nic nestalo,“ snažil se ještě uklidnit situaci, ale skutečně jim nezbývalo nic jiného, než vypadnout na ulici.

Vydali se zpátky do kasáren, kde se dozvěděli, že velitel je mimo město. Pochybovali o pravdivosti toho tvrzení, ale když voják, který držel stráž u vchodu poznamenal, že se šerif a velitel nenávidí, začalo všechno dávat smysl. Jarlaxle rozvíjel svou úvahu, že ještě neviděl žádného vojáka na stráži stát s nadšením a radostně vykonávat svou práci. Rys zatím přesvědčila vrátnici, aby je pustila dovnitř. Prošli a poměrně rychle našli dveře, které jediné byly označeny cedulkou „Velitel“. Zaklepali, ani nečekali na pozvání a vešli dovnitř. Strohé zařízení místnosti odpovídalo tomu, kde byli. Jednoduchý stůl, podél stěny dřevěná skříň a podél druhé dvě židle pro případné návštěvy.
„Ty nejsi velitel, co?“ odhadla ho Rys místo pozdravu.
„Ne, velitel má místnost tam,“ ukázal na dveře za sebou, „a všechny informace má doma.“ Byl zvyklý, že se ho pořád někdo na něco ptá a nehodlal jim poskytnou nejmenší záminku pro další konverzaci.
„To jsme sem šli zbytečně?“ otráveně vyprskla Rajani a zabývajíc se myšlenkami o zbytečnosti jejich počínání, nepostřehla, kdo vytáhl z úředníka, kde se schází poslední přeživší posádka pevnosti, která se vrátila.

Krčma U Zelené kotvy byla mnohem horší než ta předchozí. Pach, který je při příchodu udeřil do nosu hrdě vypovídal o místních štamgastech. Rys si byla přímo jistá, že kdyby se trochu snažila, jistě by na základě pachu dokázala určit osobní historii povalečů minimálně za měsíc. K jejímu překvapení byla místnost téměř prázdná, jen u jednoho stolu zpozorovali muže ve středních letech – jak se později dozvěděli od krčmáře – obecního blázna.
„Tak vy jste byli u Černého jelena? To je knajpa pro místní smetánku. Ale tady to je místo pro otřelé a drsné hochy, jako jsme my.“
Rajani nakrčila nos. To, že neměla ráda koupel ještě neznamenalo, že si ráda pěstovala osobní odér. Hlasitě zaklela a doporučila mluvčímu využít lázně anebo aspoň vědro s vodou a mýdlo. Pak si uvědomila, že se dívá na krčmáře a s pokrčením ramen se stáhla. Krčmář si jí nevšímal a leštil dál špinavou misku snad ještě špinavějším hadříkem. Jarlaxle položil na pul stříbrnou minci, až se v přítmí krčmy zaleskla. Přikryl ji rukou, objednal pro všechny pivo a pak pokračoval:
„Tak byznys bychom měli, teď potřebuji jednu informaci,“ přesunul minci doprostřed pultu a hospodskému zablesklo v očích.
„Co by to jako mělo být?“ ptal se opatrně, ale bylo vidět, že jeho zájem o ty podivné návštěvníky se značně zvýšil. Ještě nikdo ho nikdy mincí na jeho pultu neurazil a tenhle pult jich mnoho nezažil. Alespoň ne těch, které by vedly ke zlepšení jeho stavu.
„Potřebujeme najít někoho, kdo sloužil naposledy na pevnosti Snake Jogg a vrátil se,“ řekl tiše Jarlaxle.
„Mám pocit, že už jsem je někdy viděl, ale nemůžu si vzpomenout,“ začal hospodský, ale jeho oči prozrazovaly, že moc dobře ví.
„Myslím, že tohle ti pomůže si vzpomenout,“ položil šéf na pult druhý stříbrňák.
„Ano, občas chodí ke mně do krčmy, ale dost nepravidelně,“ i tentokrát bylo jasné, že ví víc.
„Tohle je poslední, ber to jako varování,“ zasyčel šéf, ale místo všudypřítomného cinkání ho tentokrát doprovázelo ledové ticho.
Krčmář tiše polkl a pomyslel si, že už to přehnal. Nebyl zrovna zběhlý v jemném umění vyjednávat a teď mu běhal mráz po zádech. Nejprve několikrát na sucho polkl, teprve pak ze sebe přerývavě dostal:
„Přijdou dnes večer. Nemusíte se bát, že byste je nepoznali, nijak se to nesnaží tajit.“
„Výborně, dobrý muži,“ zašveholil Jarlaxle, „teď nám dones to pivo. A snaž se ho nalít do čistých korbelů,“ přidal ještě, když viděl, jak se natáhl po tom nejšpinavějším. Ačkoliv jeho hlas zněl vesele, hospodský tentokrát postřehl důležitost jeho požadavku a horlivě zakýval hlavou. Přece jen mu s největší pravděpodobností přinesli jeho největší výdělek za tenhle večer.

 Do krčmy přišlo pět mužů a okamžitě kvitovali přítomnost pohledné druidky.
„To je ale kočka,“ zaznělo, někdo si k ní přisedl a se samozřejmostí sobě vlastní jí položil ruku na ramena. Rys nesouhlasně zavrčela, ale muž jen se smíchem přesunul ruku na její zadek.
„Když se ti to nelíbí, komentoval to, což vyvolalo pobavený smích jeho kumpánů. Rys si povzdechla a nechala se odvést k jejich stolu, kde do sebe kopla velkého panáka whisky. I když věděla, že by měla zjišťovat nějaké informace, na nic se nezmohla. Ještě pořád se vzpamatovávala z počátečního šoku. Ani netušila, na co by se měla ptát. Vysvobodil ji až šéf, který se právě odněkud vrátil a viděl ji ve značných nesnázích. Naskytl se mu obrázek Rys obklopené muži, Rajani tvářící se tak, že by je nejraději odpravila rovnou a barbara, který si s neutrálním výrazem hladil kamennou myš.
„Potřeboval bych jistou informaci,“ začal šéf, když k nim přišel.
„Ale za informace se platí,“ usmál se muž z té druhé bandy, přikývl a mrkl směrem k Rys.
Jarlaxle pochopil, co tím myslí, chvíli jen tak pokyvoval hlavou, aby to vypadalo, že přemýšlí, ale plán ho napadl okamžitě.
„Jednu noc zadarmo?“ navrhl šéf.
„Ale pro všechny,“ potvrdil muž a úsměv se mu škodolibě rozlil po celé tváři. „A předem,“ doplnil ještě mimochodem, aby předešel dohadům, „pak vám řekneme, co chcete vědět.“ Věděl, že se ho mohli zeptat jen na jedinou věc. Na pevnost Snake Jogg.
„Pro všechny a předem,“ potvrdil šéf, „ale dejte mi chvíli, asi ji budu muset přivést k rozumu,“ kývl směrem k Rys a muž se rozchechtal ještě víc na znamení, že rozumí. Od stolu si hlasitě objednal pokoj a nadšeně sděloval spolustolovníkům, co je v příštích chvílích čeká.

 Když Rys slyšela, co ji čeká, z očí jí sršely blesky.
„Tohle neudělám, to fakt ne. Nečekejte, že do toho půjdu!“ nekřičela, ale zloba v jejím hlase byla až příliš zřetelná. Stejně jako fakt, že svůj názor jen tak nezmění.
„Říkal jsem si, že se ti to asi nebude líbit, ale poslouchej, mám pro tebe jistý návrh,“ dramaticky se odmlčel a Rys se k němu mimoděk trochu naklonila.
Podívej,“ pokračoval Jarlaxle, „já jim tě přivedu a ty jim pak dáš ty svoje proslulé houbičky. Pak nás zavoláš a my už se o to postaráme. Je to nebezpečné, ale jinou možnost nemáme. A koneckonců, dneska je všechno nebezpečné. Tak co, souhlasíš?“
„Takže je seberete, až budou zdrogovaní?" ujistila se Rys.
„Ano, budeme připraveni hned za dveřmi,“ doplnil šéf, „když budeš šikovná, ani se tě nedotknou.“
Rys se po tváři rozlil škodolibý úsměv.
„A já vám k tomu budu hrát,“ pronesl sebevědomě barbar v nastalé chvíli ticha.
Rys ho probodla pohledem tak, že kdyby mohla, přišpendlila by ho na protější zeď a Rajani se rozesmála. Šéf zavelel k odchodu a Rys se zvedla. U stolu zůstala jen elfka.

 „Tak tady ji máte,“ postrčil Jarlaxle Rys do pokoje a zavřel dveře. Barbar začal hrát na loutnu a druidka uvnitř protočila oči. Pak se usmála na muže před sebou. Teď už to bylo jen na ní. Muži se na ni chtivě dívali. Její vlčí divokost a její krása je přitahovaly.
„Šéf říkal, že vám mám nabídnout tohle,“ natáhla před sebe dlaň, na které bylo pár malých houbiček. Nevypadaly ani lákavě, ani odpudivě.
„Je to speciální předehra,“ dodala, když se nikdo neměl k tomu, aby si vzal.
Dva muži nakonec vzali, ale zbytek byl pořád nedůvěřivý.
„A k čemu nám to jako bude dobrý?“ zajímal se jeden.
„No, vezmeme si a uvidíme, ne?“ odpověděl mu druhý.
„Nejdřív půjdeme na věc a houbičky si dáme možná až potom,“ opáčil někdo další.
Mezitím se jeden z mužů pod vlivem houbičky složil na zem a jen tupě zíral do stropu. Ten druhý byl značně omámený. Ale zbylí muži tomu kupodivu nevěnovali pozornost a s myšlenkou, že zbyde víc na ně, se dožadovali svého. Rys začala svlékat. Muži na ni dychtivě zírali a pak… pak druidka prostě zmizela. Muži se zmateně rozhlíželi kolem sebe a když ji nikde neviděli, vyřítili se v mizerné náladě z pokoje. Barbar se šéfem ihned vběhli do místnosti a v poslední chvíli viděli druidku, jak utíká oknem s oblečením v ruce. Popadli jednoho bezvládného vojáka, který sloužil v pevnosti Snake Jogg a vydali s s ním stejnou cestou, jako Rys.

 Když Rajani viděla sbíhat naštvané muže ze schodů, věděla, že je něco špatně. V první chvíli za nimi chtěla jít, aby poskytla ostatním členům party čas na útěk, ale když muži neviděli Rys ani v šenku, usadili se u stolu a svorně nadávali. Nejevili však zájem chodit ven, natož někoho pronásledovat. Elfka se tedy nenápadně vydala po schodech do prvního patra abys se podívala, co se stalo. Tušila, že tam toho moc nenajde. Otevřené dveře a okno jí však dávaly jasný signál, že by měla také zmizet. Zahlédla ještě své společníky v posledním okamžiku a vydala se směrem, kterým prchali. Dostihla je těsně před tím, než se schovali do stoky.

 V stoce to páchlo a bublalo a tma obklopovala všechny a všechno. Člen bývalé posádky v pevnosti byl z bezvědomí probrán několika fackami. Šéf povytáhl obočí, když se dozvěděl, že muž mohl po té houbičce zemřít, ale nechal to být. Hlavně, že teď žil a mohl jim říct, co potřebovali. S barbarem se domlouvali na metodách výslechu.
„Když nebude spolupracovat, začnu mu postupně lámat prsty. Hezky po jednom,“ spokojeně zavrčel.
„Dobře, já jsem hodný policajt, ty zlý,“ pokrčil rameny šéf a začal s výslechem.
Voják zarytě mlčel a tvářil se statečně a odhodlaně, ale stačil jeden zlomený malíček na to, aby se po několika nadávkách rozmluvil.
„Já v tý pevnosti nebyl, věřte mi!“ prosil zoufale.
Rys se na něj dlouze podívala.
„Mluví pravdu, o tomhle nic neví,“ řekla potichu.
„Tak kdo tam byl? Chceme jména,“ rychle pokračoval Jarlaxle, dokud byl muž ochotný mluvit.
„B-Bruno,“ vykoktal muž, „byl tam Bruno. Jeden z těch, kdo byl s náma v hospodě.“
Šéf se zatvářil spokojeně a barbar muži bleskurychle zarazil sekeru do lebky. Rajani zaklela, nevěděli, kde mají Bruna hledat. Nakonec se rozhodli pro náměstí, doufali, že ještě není moc pozdě a někdo tam bude. Mrtvolu nechali ve stoce, spoléhali na to, že takových tu bude každý večer několik.

 Měli štěstí, na náměstí bylo ještě plno lidí. Skupinka si to namířila ke dvěma povídajícím ženám.
„Dobrý večer, slečny,“ pozdravil je šéf a zamával opeřeným kloboukem před sebou.
„Ale jděte vy lichotníku,“ odpověděla mu se smíchem jedna z nich, „co potřebujete?“
„Hledám Bruna, člena vojenské posádky. Dnes v hospodě ztropil scénu.“
„Co zase provedl?“ zděsila se žena. „Já jsem jí říkala, že si ho nemá brát, že má na lepšího.“
„Bruno má ženu?“ podivil se Jarlaxle. „Rádi bychom jí vyřídili, že si v hospodě U Zlomené kotvy objednal dívku. A nebyl sám, měl k tomu ještě kumpány,“ dodal úlisným hlasem.
„To je mu podobný,“ povzdechla se žena.
„Tak nám řekněte, kde bydlí a my jí to vyřídíme.“
Žena ale odmítla: „To není potřeba, jsem její matka. Řeknu jí to sama.“
Pak se otočila a odešla. Rys mrkla na šéfa a začala ženu ihned sledovat v podobě zvířete. Nebyl čas na to, aby se cítili zklamaně. Rajani vytvořila oko, které vidělo všechno kolem sebe a poslala jej za ženou. V mysli se jí objevilo další vnímání. Viděla, jak žena vešla do baráku a jak se Rys skryla ve stínu dveří. Nechala oko proklouznout za ní dveřmi a odečítala jim ze rtů. Nebylo to nic zajímavého, žena a její dcera svorně nadávaly na Bruna jeho žena navíc ještě bědovala nad svým osudem. Bylo ale jasné, že Bruno tam ještě není. Mnohem zajímavější byly dvě osoby ve značně podnapilém stavu, které se o hodinu později potácely středem náměstí. Poznali v nich dva členy oné partičky a když se potáceli směrem, kterým odešla žena, se kterou předtím mluvili, vydali se za nimi. Zatím ještě nevěděli, který z nich je Bruno, ale byli si jistí, že jeden z nich to je. Když však jeden z nich sešel z cesty k domu, věděli i tohle. Rys vystoupila ze stínu dveří a postavila se před muže. Toho to dokonale zmátlo.
„Nečekal jsem tě tady,“ jazyk se mu motal a neuvažovalo mu to dost jasně. „Co tu děláš?“
„Víš… já chtěla jen tebe. A tam… tam vás bylo prostě moc. Chtěla jsem jen tebe, víš?“ snažila se dodat svým slovům svůdný tón.
„Ale to nejde, doma mám ženu…“ odporoval muž a snažil se z toho vykroutit. Celá situace se mu moc nelíbila.
„Pojď blíž, neboj se… nikdo se to nedozví,“ lákala ho k sobě druidka a jakmile se muž trochu přiblížil, proměnila ho v želvu. Tu si strčila do výstřihu.
„Tak ses přece dostal tam, kam jsi chtěl,“ zasmála se, ale nijak soucitně. Vesele zamávala na zbytek partičky, která se schovávala ve stínech. Pak zamířili poctít stoky další návštěvou.

Na smrad zdejšího města si pomalu začali zvykat. Stoky posloužily jejich účelu naprosto dokonale.
„Co to… kde to… co sakra?“ divil se Bruno a slova se mu vyhýbala. Byl proměněný zpátky do své podoby, pevně svázaný a opřený o stěnu.
„To je speciální předehra,“ řekla posměšně druidka a hlas jí přetékal jízlivostí. Cítila teď hluboké uspokojení.
„Ty zmije!“ zasyčel Bruno, dál se ale nedostal, protože ho Jarlaxle zahrnul svou péčí a za pomoci barbarových donucovacích prostředků z něj dostali všechny informace. Když skončili, Rajani nechala ve svých dlaních vyrůst světelnou kouli. Jakmile se koule dotkla Brunovi hrudi, zasténal. Kouzlo se šířilo celým tělem a on začal nepřirozeně rychle stárnout.
„Až ho najdou, asi si budou chvíli lámat hlavu,“ pronesla elfka směrem k mrtvole, která vypadala, jako kdyby tam ležela už dva roky, "ale myslím, že nikomu asi jen tak chybět nebude."
„Jdeme,“ tleskla do dlaní a všichni se vydali směrem z města.

 

Pokračovat na část 2