Iris (Tomb of Annihilation) - 1

Část 1

Lesní cestou se ozýval zvuk ztěžka se šourajících nohou. Staršího muže, který očividně napadal na jednu nohu, doprovázelo pravidelné klapání dřevěné hole. Postupoval pomalu, vlasy  mu prokvétaly šedinami a tělo už také nevydrželo to, co dřív. Kdyby neměl metr sedmdesát, jeho rysy by náhodného pozorovatele přesvědčily o tom, že je to trpaslík. Ostražitě se kolem sebe rozhlížel i přes to, že les byl tichý a klidný. Za ta léta se naučil být takový, nejednou mu to zachránilo život. Zastavil se, když uprostřed cesty viděl stát prázdný vůz. Takový valník. Něco mu na tom nesedělo. Chyběl kůň, některé sudy byly převrácené na zemi a když přišel blíž, viděl šípy, které trčely z valníku. Pomalu ho obešel, viděl stopy, které vedly ze severu na jih a ještě jiné, které vedly do lesa. Vytáhl pár šípů, které byly mělce zapíchnuté ve dřevě. Ani mu to nedalo moc práce. Pak si vzal svůj deník a pečlivě si zaznamenal polohu vozu.

Z lesa ho pozorovaly dva páry očí. Jedny dravé, hladové po lidské krvi a po lidských penězích, druhé nervózní, těkající ze strany na stranu. Konečně se někdo zastavil u jejich pasti. Ne zastavil, vlezl do ní. Bouchač byl nadšením bez sebe. Kývl na elfa za sebou. Elf byl mladý, atletické postavy. Na sobě měl lehkou zbroj a jeho nejvýraznějším prvkem byl dlouhý luk.

„Tak jdeme,“ zašeptal Bouchač tak potichu, jak to jen šlo.
„Ale, je sám. A starý,“ protestoval mladý elf, kterému ho bylo líto. Nechtěl okrást staříka, který se teď skláněl nad deníkem a něco si zapisoval.
„Ne, tohle je naše příležitost,“ Bouchač nechtěl slyšet žádné výmluvy, „nezdrhneš zase jako minule. Tak dlouho jsme čekali a konečně někdo přišel.“
Když se elf dál vytáčel z práce, kterou po něm jeho společník vyžadoval, došla mu trpělivost. Vytáhl pouta a připoutal ho ke stromu.
„Střílet můžeš i odtud. Dojdu k němu a až mu poklepu na rameno, prostřelíš mu hlavu. Zbytek dodělám já. A ne že to poděláš, jinak odtud nevyvázneš živý,“ dodal výhružně a pomalu se odplížil pryč.

Stařec zvedl hlavu od svého deníku. Měl pocit, že by to měl udělat. Viděl postavu, jak k němu pomalu míří. Jednu ruku držel schovanou na břiše ad na první pohled to vypadalo, jako by byl zraněný. Nikde však netekla žádná krev, a i jeho chůze byla víc normální, než čekal.
„Jak ti mohu pomoci?“ ptal se stařec.
„Přepadli nás,“ vysvětloval zraněný a mířil přímo ke starci.
Nevypadal, že by měl v úmyslu se držet dál a když už se dostal moc blízko, stařec napřáhl hůl.
„Stůj!“ pronesl odměřeně, „Mám velice neblahé zkušenosti, nenechám tě se přiblížit.“
Muž pokrčil rameny a zastavil se. Zatímco se bavili, podivně mával rukou. Nedlouho na to přiletěl z lesa šíp. Prosvištěl rychle mezi nimi a hlučně se zabodl do dřeva.
„Viděl jsi to?“ zeptal se stařec a ukázal tím směrem.
Druhý muž přirozeně otočil hlavu a než se nadál, jeho oběť stála za ním, držela mu hůl pod krkem, škrtila ho a používala coby lidský štít. Ruka, kterou Bouchač držel skrytou na břiše mu už dávno vypadla a jen tak tak v ní udržel dýku.
„No?“ houkl stařec, „tam v lese máš přítelíčka, že? Řekni mu, ať odhodí zbraně a přijde, nebo je s tebou konec.“
Bouchač se neustále snažil držet původního plánu a poplácat muže po rameni. Hůl, kterou mu druhý muž držel pod krkem, mu v tom však značně bránila. Nepřestával, věděl, že to je jeho jediná šance na přežití. Starci však došla trpělivost a když mužův kumpán nepřicházel, zlomil mu vaz. Bouchač se mrtvý zhroutil k zemi. Odhalil se mu krk, na kterém měl klíč přivázaný na obyčejné šňůrce.
„Ty tam v lese, pojď sem,“ zakřičel stařec překvapivě silně.
„Nemůžu, jsem tu svázaný,“ přišla odpověď z lesa.
„Tak odhoď všechny zbraně na cestu,“ rozkázal mu muž. Když se tak stalo a na cestě se objevil luk a dva meče, zeptal se ho: „To je všechno?“
„Ano,“ znělo z lesa. Působilo to upřímně, možná i trochu vystrašeně.
Stařec založil šíp, natáhl tětivu a obezřetně vstoupil do lesa. Po pár krocích skutečně viděl štíhlou postavu, přivázanou ke stromu pouty. Ruce však měl volné.
„To ty jsi střílel?“ zeptal se, i když to bylo zřejmé.
„Ano, ale to všechno bylo na rozkaz Bouchače. Donutil mě,“ vypravil ze sebe. Nevypadal, že by měl skutečně zlé úmysly. „Proto jsem schválně minul, nechtěl jsem ti ublížit pane,“ rychle dodal.
Stařec Samuel pokýval hlavou a v mysli se mu vybavil obraz jeho mladické nerozvážnosti.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
„Jsem syn lovce, Peepee Poopoo. A potřebuji zachránit svého bratra. Kdo jsi ty?“
„Jsem Samuel, hraničář. Víc není důležité,“ pomalu vyslovoval jednotlivá slova, snad jako by každé vyvolávalo nějakou vzpomínku. „Počkej tu chvíli,“ řekl, což bylo zcela zbytečné a vrátil se k mrtvole na cestě. Prohledal ho a sebral klíč, kterým o chvíli později odemkl pouta. Elf pomalu zvedl zbraně, tak aby Samuel viděl, že mu nechce ublížit, ten si od něj ale pořád udržoval odstup. Pro sebe si mumlal něco o tom, že lidem (ani jiným bytostem) nevěří. Přeci jen ho elf nezabil a nutno dodat, že u elfa to nemohla být náhoda.

Smrt Bouchače mladého elfa zaskočila. I když ho nutil pro něj pracovat, jeho smrt by vysvětloval špatně. Věděl, že teď už se zpátky vrátit nemůže. Rád proto přijal nabídku, aby se Samuelem pokračoval do dalšího města – Baldurovy brány. Stařec se cestou dověděl, že peníze mají větší cenu než život. Elf je totiž potřeboval na záchranu svého bratra a potřeboval jich hodně. Většinu času však cestovali v družném tichu a elf si pomalu, velmi pomalu získával společníkovu důvěru.

Ve stejném lese se nacházela další postava, o které zatím neměli ani jeden tušení. Kolem něj se rozprostírala jakási zvláštní aura a také ticho. V jeho dosahu nebylo ani jedno zvíře. Byl vysoký, vyšší než obyčejný člověk. Byl mohutný a obrovský. Tvář mu zakrývala kápě, na sobě měl zašlou kroužkovou zbroj a kolem pasu několik postarších mečů. Dominovaly tomu dvě věci, meč a štít, které byly na první pohled luxusní a odlišné od zbylé zbroje a výrazný zápach, který se šířil všude kolem. Najednou zaslechl vrčení. Když se lépe podíval, viděl tři vlky, jak vrčí na strom, na kterém se zuby nehty držel muž středního věku.
„To jsou vaši psi?“ zařval na něj poloork, aby tu vzdálenost překonal. Muž na stromě se ale tak lekl, že spadl ze stromu. Toho se zase lekli vlci, ale jen na chvíli, pak se do něj pustili. Postava zahalená v kápi neměla moc času na přemýšlení. Rozběhl se za nimi. Nezastavil se však a pokračoval dál. Vlky to zmátlo. Chvíli za ním běželi, ale dokázal jim nakonec uniknout.

Zastavil se, až když se vyřítil na cestu. Jeho odér a hlasitý dupot ho předcházely, a tak si ani nestihl všimnout, že z cesty před ním zmizely dvě postavy. Jedna shrbená o holi, druhá měla figuru rovnou, svěží. Prošel kolem nich, zatímco se krčily v křoví. Pak se na chvíli zastavil. Když se chtěl vydat zase na cestu, jedna z postav vystoupila na cestu.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
„Jsem Zelenobijec,“ odpověděl, „právě jsem utekl před vlky.“
„Utekl?“ udiveně zakroutil hlavou stařec.
„Ano, přece se nenechám zabít,“ povytáhl obočí Zelenobijec, ale ve stínu kápě to nemělo vůbec žádný účinek. „Mám namířeno do města, hledám společníky, kteří by se mnou vyřešili ten problém. Neznáte nějaké?“
„Jaký problém?“
„Přece tu kletbu, každý tady o ní určitě ví,“ mávl netrpělivě rukou.
„Potřebuji někoho, kdo by mi s tím pomohl,“ trval si na svém poloork a ptal se muže, jestli o někom neví nebo někoho nezná.
„Nemám moc dobré zkušenosti,“ začal zase Samuel, ale pak usoudil, že v krčmě by někoho mohl najít.
V tom z úkrytu vystoupil elf: „Dobrý den.“
„Dobrý den, přidáš se k nám také?“ ptal se. „Nejste vy náhodou ti dobrodruzi, které hledám? A jestli jdete do města, můžeme jít společně.“
Hodnou chvíli se dohadovali, jestli půjdou spolu a kdo kde půjde. Poloork chtěl jít vzadu, aby starce ochránil. Elf jeho návrh podpořil poznámkou, že když půjdou před ním, tak neucítí jeho charakteristický odér. Měl pocit, že mu to kroutí i palci u nohou. Samuel se naopak bál, aby jim nevrazil, jak se obrazně vyjádřil „kudlu do zad“. Kudla byla totiž v jeho případě menší meč. Nakonec si ale obr prosadil svou a šel vzadu. Pomalu se vydali k městu.

Když šli asi hodinku, elf najednou zaregistroval pohyb v lese. Nebyl výrazný, ale rozhodně byl nezvyklý. Viděl mihnout se lidskou ruku. Když se na to místo více zaměřil, poznal, že je tam člověk, kterému je potřeba pomoct. Oznámil to Samuelovi, který se i přes obrovi obavy o vlastní život vydal muže zachránit. Byl pokousaný od vlků a do jeho smrti moc nechybělo. Zelenobijec k němu poklekl, jednu ruku položil na muže, druhou rukou sevřel řetízek, který měl okolo svého krku. Pozvedl oči k nebi a po krátké chvíli se muž probral. Bylo to ale jen prodloužení jeho utrpení, muž věděl, že umírá. Věděl, že umře a je to neodvratné. Z posledních sil vytáhl svitek opatřený tajemnou pečetí a předal jim ho.
„Najděte u brány člověka v červené kápi, on vás zavede k tomu, komu patří. Nebojte, jde o dobrou věc,“ ujistil je ještě. Obr ho chtěl vzít do města k léčiteli, ale muž vyjádřil přání zemřít v lese, s výhledem na nebe a na čerstvém vzduchu. Splnili mu jeho přání, svitek pečlivě uschovali u toho nejrozložitějšího a pokračovali v cestě.

Tou dobou se již několik dnů městem toulala dívka. Žena, čerstvě na prahu dospělosti. Byla oblečená ve výrazných barvách, dlouhé šaty ji zvlášť zvýrazňovaly křivky. Měla dlouhé hnědé vlasy a podmanivý pohled. Nebylo málo těch, kteří se o ní vyjádřili jako o krásce. U pasu měla několik váčků, v ruce držela hůl a na zádech se jí houpala lehká kuše. Hůl byla vysoká, dřevěná, na konci opatřená krystalem. Vypadala jako magická, ale žena ji tak rozhodně nedržela. Spíš to působilo, jako by nevěděla, co s ní. Ženu následovala dvě zvířata, liška a kocour. Snad to byli její domácí mazlíčci, protože kamkoliv se hnula, všude ji následovali. Ve výstřihu měla schovaný obzvlášť důležitý dopis. Procházela městem a hledala jistého muže. Znala jen jeho jméno, a tak jí nezbývalo než se ptát náhodných lidí, jestli o něm něco nevědí. Zamířila do krčmy, ve které ještě nebyla. Než tam došla, zaslechla za sebou těžké kroky strážných.
„Jsi v pořádku?“ ptal se jeden z nich. Vyvádělo ho z míry, že je sama.
„Ano, jsem,“ odpověděla. Krátce se zamyslela a rychle se zeptala: „neznáte muže jménem Dharrakas Hach?“ Viděla, jak se muži na sebe rychle podívali.
„Neznáme, vyvedl snad něco?“ zeptal se jeden. Druhý se připojil: „A proč ho hledáš?“
„Ne ne,“ zvedla ruce v obranném gestu a nuceně se zasmála, „je to rodinný přítel.“
„Aha,“ odpověděli. Bála se, jestli jim tahle odpověď bude stačit, ale vypadalo to, že tomu tak bude.
„A co ta zvířata, nejsou nebezpečná?“
„Ne, jsou ochočená, víte, cestuji už velmi dlouho…“ zamrkala na ně.
„Dobře, tak kdybys něco potřebovala… nemám dobrý pocit, že tě necháváme takhle samotnou,“ řekl jeden ze stráží. Chvíli se díval, jak dívce vlají vlasy ve větru, zatímco spěchala ke krčmě, nakonec se otočil, a i se svým společníkem pokračovali v předem stanovené trase.

Dívka vešla do krčmy. Puch nemytých těl, mastnoty a dlouho nevětrané místnosti plné kouře ji téměř omráčil. Rozhlédla se, ale bylo jí to k ničemu, nevěděla, jak vypadá ten, koho hledá. Přešla k nálevnímu pultu.
„Dharrakas Hach, nevíte o něm něco?“ zeptala se potichu.
Hostinský se zarazil. Něco věděl. Nakonec ale zakroutil prstem: „Takhle to tady nefunguje. Co takhle si dát něco k pití?“
„Máte pravdu,“ zarazila se žena, „dala bych si pivo.“
„Pivo, výborná volba,“ odpověděl naučeným hlasem hostinský, zvyklí podporovat své zákazníky v útratě. „Takže pivo a jedna informace, to dělá 12 zlatých.“
Vy tedy nejste z levného kraje, pomyslela si mladá žena, ale nedala na sobě nic znát. „Nešlo by to levněji,“ zamrkala na něj svůdně.
„Tak tedy osm,“ svolil hostinský.
Když mu dívka podala peníze, ukázal jí jeden stůl, aby si u něj vypila pivo. Seděl tam muž, z výrazu jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Dívce se zdálo, jako by jí hostinský něco tajil, ale ten jí opakoval, že je to všechno, co jí měl říct. Nezbylo jí nic jiného, vzala si pivo a šla.

„Proč tě sem poslal?“ zeptal se muž, když vypila většinu piva.
„Dharrakas Hach, říkal, že mě k němu zavedete.“
„Opatrně s tím jménem, je nebezpečné,“ upozornil ji a rychle se rozhlédl. „Proč ho hledáš?“
„Je to rodinný přítel,“ odpověděla. Vypadalo to, že tahle věta se osvědčila. Muž sice chvíli přemýšlel, ale nakonec kývl.
„Ano, zavedu tě tam. Ale musíme být nenápadní. Co ta tvoje zvířata?“ zeptal se, když viděl, jak se uvelebila u jejích nohou.
„S těmi si nedělejte starosti,“ mávla rukou. „Budou nenápadní.“
„Tak vyrazíme,“ řekl, když dopila pivo a znovu ji připomínal být nenápadná. Kývla, že mu rozumí a pomalu ho následovala. Nešli daleko, provedl ji několika uličkami, až se ocitli před skladištěm č. 4. muž vešel a zevnitř po chvíli mávl na dívku. Už se tam chystala vkročit, ale pak si to rozmyslela. Požádala kocoura, jestli by mohl prozkoumat místnost před ní. Smutně zamňoukal, že nemůže. Nadechla se, snad aby si dodala odvahy a vkročila dovnitř. Přítmí ji natolik oslepilo, že než si stačila všimnout, že obě zvířata stojí u vchodu dveří a nejdou dál, někdo ji přetáhl pytel přes hlavu. Dvoje ruce ji uchopily za paže a odváděli dál do budovy. Nebránila se. Nevěděla, co by měla dělat. Neměla ponětí, že se tohle stane. Dovedli ji do jiné místnosti. Tam ji posadili na židli a spoutali.
„Kdybys ho někdy viděla, nikdy bys neříkala, že je z rodiny,“ zavrčel někdo blízko ní, „proč ho hledáš?“
„Rodina nemusí být vždy pokrevní,“ odpověděla. Podívali se na sebe, ale nikdo z jejích věznitelů tomu nerozuměl.
„Proč ho hledáš?“ opakoval někdo, „ví o tobě? Zná tě?“
„Ne, nezná mě. Ani neví, že ho hledám.“
 „My tě nechceme zabít, tak nám to řekni.“
„On je moje jediná šance na přežití. Jestli mě nechcete zabít, tak mi ho pomozte najít,“ snažila se mluvit klidně, ale místy se jí vloudilo do hlasu zoufalství. Srdce jí ale zběsile tlouklo. Nedokázala říct víc.

Jeden z mužů odešel z místnosti, aby podal zprávu. Měli problém a nevěděli, jak ho vyřešit. To samo o sobě znamenalo problém. Netěšil se, až to oznámí. Zaklepal na dveře kanceláře a když dostal povolení, vstoupil.
„Máme problém, jsou tady. Vědí o tobě,“ drmolil.
„Kdo?“ zeptal se znepokojeně tiefling, sedící za stolem. Měl přísný výraz a tvrdý pohled. Hrůzné vzezření mu kromě toho dodávaly černé rohy i ornamenty na kůži. Na sobě měl zbroj a dlouhý fialový plášť. U sebe měl knihu v kožené vazbě se vsazeným zeleným drahokamem. Stejný drahokam zdobil i jeho šavli.
„Dívka, žena, je dole ve skladišti,“ odpověděl muž a strach v něm rychle narůstal.
„Připravili jste mi zásoby? Budu muset co nejrychleji odjet.“
Zatímco mluvil, jednou rukou vytlačoval muže ze dveří a druhou rukou zapálil svitky na stole. Když odešel z místnosti, ani jeden svitek nebyl znovu k přečtení.
„Tohle měla u sebe,“ podával mu její hůl.
Tiefling si ji prohlédl. Věděl, že v obyčejném obchodě by ji nekoupil. Rychle přešel do skladiště. Podíval se na dívku ode dveří, ale moc toho neviděl. Nezaznamenal však nějaký magický předmět, kterým by ho mohla ohrozit. Pak je rychle zavřel, když mu někdo naznačoval, jestli ji nemají zabít. Do téhle debaty se vmísil muž, který mladou ženu doteď hlídal.
„Před chvílí řekla, že má pro tebe zprávu.“
Dívka to skutečně řekla, když všichni odešli nebo se ztišili a ona měla čas si srovnat myšlenky.
„Zprávu!“ vykřikl tiefling a vzápětí vyštěkl další povel: „vezměte kýble a běžte hasit!“
Pak pomalu přešel k dívce.

Dívka slyšela nějaký hukot u dveří, jak se zabouchly a zase otevřely. Slyšela jisté pevné kroky, jak se k ní přibližují. Jejich šéf, pomyslela si. Snažila se zůstat dál klidná a nijak nereagovala. Čekala, až ji osloví. To netrvalo dlouho.
„Prý pro mě máš zprávu?“ zeptal se chladně.
„Ano,“
„Kde?“
„Se svázanýma rukama ti ji těžko mohu dát,“ protestovala.
„O to se nestarej. Kde?!“
„Za výstřihem,“ kapitulovala. Věděla, že jestli nenajde toho, koho hledá, její život stejně za nic stát nebude. Tiefling si nebral servítky a hrubě vytáhl dopis. Když si ho přečetl, vzal nůž a začal dívce rozřezávat pouta.
„Iris,“ oslovil ji.
„Ano?“ čekala, co se bude dít dál.
„Jsem ten, koho hledáš. Velmi se ti omlouvám za tyto nepříjemnosti,“ mluvil uctivě a po hrubém chování už nebylo ani stopy. „Vypadá to, že nějaký čas strávíme spolu, ale právě teď mě čeká nebezpečná výprava. Přidáš se ke mně i tak?“
„Ano,“ odpověděla. Ve skutečnosti neměla moc na výběr. Nebo měla, ale nebyla to lákavější varianta než tahle.
„Než jsi mě našla, zmiňovala ses někde o mě?“
„Ano, v krčmě U Mořského škorpiona.“
„Dobrá. Prosím, pokud je to možné, nechoď nikam ven. Je to nebezpečné vycházet z domu. A příliš nápadné.“
„Dobře. Jen bych ráda našla svoje dva zvířecí společníky. Určitě nebudou daleko.“
Dharrakas svolil a přidělil jí stráže, aby zajistili, že se jí nic nestane. Iris nemusela ani vyjít ven, s milovanými zvířaty se setkala ve skladišti. Nejprve slyšela slabé zamňoukání a když kocoura objala, připojila se k nim i liška.
„Tak ráda vás zase vidím,“ objímala je a hladila

Dharrakas jí nechal zařídit nejlepší místnost, jakou v domě našel. Přes okno hodil látku, aby dovnitř nemohl nikdo vidět. Když Iris odcházela ze skladiště, všimla si nějakých postav, ale zařídila se podle tieflingova doporučení, aby ji nikdo neviděl a nechala se odvést pryč. Celkem pohodlná postel a večeře, o kterou se podělila s liškou i kocourem jí spravila náladu. Chtěla mluvit s Dharrakasem, ale to muselo počkat až na ráno. Jeden z mužů, který večeři odnášel ji naučil domluvený signál. Má ho použít, jestli bude potřebovat pomoc. Klep, klep, pauza, klep, pauza, klep, klep. Když večeři odnesli a ona osaměla, schoulila se na postel. Byla ráda, že ho našla, ale zároveň v ní vzbuzoval obavy. Nejvíce jí vyvádělo z míry, že celou tu dobu vlastně nevěděla, koho hledá. Že nevěděla, že ho bude hledat. A nemohla uvěřit tomu, že jí o něm nic neřekl.

Slunce ještě ani nezapadlo, když se podivný průvod tří postav dostal až k bráně. Stařík v čele určoval velmi pomalé tempo chůze, za ním se schovával elf a na konci se nesl ve své osobité auře poloork. Sotva vyšli z lesa, všimli si, že u brány se něco děje. Bylo tam velké shromáždění a dav ochotný poslouchat kohokoliv, kdo zrovna mluvil. Ten, co měl právě slovo rozkřikoval, že „dost bylo oživování mrtvých. Je potřeba mít úctu k životu i ke smrti.“
Když se došli až k nim, dav se dychtivě otočil. Očekával další plamenný projev. Elf i hraničář se schovali do davu, ale obrovská postava v kápi tu šanci neměla. Ignoroval je a rozhlížel se po červené kápi.
„Tamhle je, toho potřebujeme,“ ukázal přes dav kamsi dozadu. Začal se prodírat davem, aby se k němu dostali.
„Co říkal?“ ptal se kdosi.
„Že zelenou kápi je potřeba zabít, červená je lepší a hnědá nás povede,“ odpověděl někdo jiný. Zelenobijec to moc nevnímal, přece jen před ním lidé instinktivně ustupovali. Zato hraničáře fascinovalo, jak dokáže dav reagovat. Jak si vždy přizpůsobí a zkomolí to, co vidí a slyší tak, aby se jim to hodilo. Netrvalo to však dlouho, když se s procesím v patách dostali k onomu muži.
Zelenobijec se k němu naklonil: „Dobrý muži, očekáváš zprávu?“
„Ano,“ odpověděl, ale znělo to, jako by si dodával odvahy, jako by sám sebe přesvědčoval, „ano, ano, čekám.“
Hraničář se na něj nevěřícně díval. Jeho nejistý tón ho utvrzoval v tom, že se nejedná o tu „správnou červenou kápi“.
„Já mu nevěřím,“ prohlásil hraničář a elf s ním souhlasil.
Nakonec mu svitek ale přece jen dali. To, když ho Zelenobije vytáhl a on se vyděsil, když spatřil tu pečeť. V tu chvíli jim silně doporučoval, aby se s tím nepromenádovali po městě, že je to velmi nebezpečné.
„Znám člověka, kterému to mám doručit. Konec konců, jsem za to placený,“ řekl posléze, ale v jeho hlase nebyla ani známka radosti. Vymínili si, že ho doprovodí. Hlavně ze zvědavosti, ale svorně tvrdili, že ho chtějí hlavně ochránit.

Provedl je městem do čtvrti, která se nacházela v docích. Ani se nesnažil být nenápadný, s tím, co měl za zády uznal, že se to zkrátka nedá. Dovedl je před skladiště č. 4. Zastavil se a ve dveřích a předal svitek. Když ho předali Dharrakasovi jeho podřízení, stačilo se mu podívat se jen na pečeť a okamžitě jim dal rozkazy postarat se o ty, kdo ten svitek přinesli.
„Zajistěte jim nocleh, večeři a každému přidělte stráž,“ vyštěkl na ně. Pak z pod brnění vytáhl lebku, stejnou, jaká byla na pečeti, a svitek přečetl. Byly to další informace. Spokojeně si promnul ruce a odebral se do své značně ohořelé a nyní promáčené kanceláře. Sedl si za stůl, který to kupodivu přežil.
„Tvoje slečna by s tebou chtěla mluvit,“ opatrně, ale trochu posměšně, řekl jeden z jeho podřízených, který za ním právě přišel.
Dharrakas prudce vstal, rukou načrtl ve vzduchu nějaké znamení a kolem muže byl slyšet havraní křik a umíráček.
„Chráněnka,“ řekl tiše a chladně, „je to moje chráněnka. Vyřiď to všem!“ Strašidelný vzhled mu dodávala i změna barvy jeho očí. Pak doplnil, že už nechce být rušen a s Iris se setká ráno. Dalším gestem prudce zabouchl dveře a vytáhl šavli, aby započal dlouhý a náročný rituál.

Tři společníci byli řádně poučeni a po večeři, ke které dostali hromadu pečených ryb si každý vybral místo na spaní. Ještě před tím, než je kdokoliv stihl varovat před vycházením, se hraničář proplížil ven. Sedl si na molo a hleděl na tu nekonečnou modř. V dálce viděl bíle plachty obchodních lodí, ve smrákajícím se večeru začínala zářit světla majáků. Za zády se mu nesl ruch večerního přístavu a křik racků pomalu utichal. Vál lehký vánek. Najednou se mu vybavila vzpomínka. Na polici před sebou viděl grimoár, zdobený motivy lesa a magickými runami. Viděl, jak ho otevřel a našel v něm zapsaná kouzla, která se kdysi někdo učil. Byla to krátká vzpomínka, ale zkazila mu celý večer. Nejspíš na něj dolehl ruch města. Zvedl se a pomalu se vracel zpátky, aby se připravil na další den. Nechtělo se mu do již tak zatuchlého skladu samo o sobě, ale neměl na vybranou. Ne, jestli měl mít jeho život ještě nějakou hodnotu. Došel do skladiště. Nikdo z nich večer zbytečně neprotahoval, ulehli a spali. Zelenobijec dál zůstával v kápi, která mu kryla téměř celý obličej. Ani na noc ji nesundával.

Před rozedněním se tiefling probudil. Zajistil snídani pro Iris a když byla vzhůru, zastavil se u ní. Klep, klep, pauza, klep, pauza, klep, klep. Smluvený signál se očividně používal při různých příležitostech.
„Ano?“ řekla Iris, která právě krmila kočku s liškou. Jídlo bylo jedno z těch lepších, které kdy na svých cestách ochutnala. Dveře se otevřely a v nich stál Dharrakas.
„Až se najíš, přijď potom prosím do skladiště,“ požádal ji.
„Ráda bych s tebou chvíli mluvila.“
„Jistě na to bude brzy čas, ale teď mám na spěch,“ odsunul její žádost na později. Zavřel dveře a vydal se do skladiště, kde spali ti, kdo přinesli svitek. Rychle načrtl znamení ve vzduchu a o několik vteřin mluvil hlasem třikrát silnějším, než byl jeho obvyklý.
„Všichni, kdo tu nemají co dělat ven!“ zavelel, „Zůstanou tu jen ti, kdo přinesli svitek.“
Jeho rozkazy byly ihned splněny. Když se tři společníci probudili, a hraničář s elfem i probrali z menšího omámení, promluvil k nim Dharrakas již normálním hlasem.
„Přátelé, děkuji vám za zprávu. Byla pro mě důležitá. Jste tu, abyste se ke mně přidali?“
„Já myslel, že se chceš přidat ty k nám,“ zeptal se ho Zelenobijec.
„To vlastně vyjde na stejno.“
„Že jsem tak smělý, co bylo v té zprávě?“ zeptal se hraničář.
„Informace, příteli, informace,“ lehce ho odbyl tiefling, „o kletbě.“
„Ano, jestli chceš zrušit kletbu, můžeme spolupracovat. Mám s ní jeden osobní problém. A když už jsme u problémů, neznáš jistou čarodějnici?“ při těch slovech si vyhrnul rukáv a odkryl na rameni pentagram. Zdálky by působil jako namalovaný, ale z blízka bylo vidět, že ho způsobilo nějaké kouzlo.
„Je to příliš obecné, ale sám jsi říkal, že spolu strávíme delší dobu. Můžeme se k tomu vrátit. Teď bychom ale měli vyrazit na cestu.“
Pak rozkázal, aby přinesli snídani. Tentokrát to byly marinované ryby. Než přišla Iris, kladl všem na srdce, že je to jeho chráněnka, která nesmí zemřít.

Když přišla Iris, představil sebe i ji. Na to se představili všichni společníci. Hraničář se na ni díval a když se po druhé zeptal, jak se jmenuje, došlo mu, že se asi chová nevhodně.
„Odpusť, někoho mi připomínáš,“ řekl a sklopil oči.
„Řekl jsem to i tady přátelům, je čas vyrazit na cestu. Možná bude nebezpečná, ale není zbytí. Jste připraveni? Kdybyste potřebovali ve městě něco sehnat, rád vám s tím pomůžu.“
„Nebezpečná?“ zarazil se hraničář, „ale vždyť jsi říkal, že tvoje chráněnka nesmí zemřít.“
„Chráněnka?“ podivila se Iris. Nepředpokládala, že bude něčí chráněnka. Znělo to tak honosně. Jako by to snad nebylo ani pro ni. Zmátlo jí to, ale spolehla se na to, že ten, kdo ji sem poslal věděl, co dělá.
„Ano, ona nesmí zemřít. To my budeme umírat,“ odpověděl tvrdě Dharrakas. Nastalo ticho, které se protáhlo do téměř nesnesitelné chvíle.
„Tak jdeme, ne?“ ozvala se Iris, aby to přerušila a uvolnila tak napětí, které mezi nimi panovalo.
„Ano, jdeme. Slyšel jsem, že Syndra Sylvane hledá dobrodruhy. Musíme se k ní dostat a zjistit další informace o kletbě, kam se máme vydat a víc, pokud to bude možné.“

Syndra Sylvane byla krutá vládkyně sídla, kam měli namířeno. Jako obchodnice se specializovala na magické předměty a její znalosti byly mnohdy neocenitelné. Právě nabírala dobrodruhy, aby je mohla vyslat na jednu z cest za magickým předmětem.
„Víte, nemáme se Syndrou dobré vztahy,“ řekl jim Dharrakas po cestě, „i když jsme se neviděli, známe svá jména. Proto mě nesmíte za žádnou cenu oslovit mým pravým jménem. Od teď pro vás budu třeba… Tellis.“
Iris odněkud vytáhla make-up a halenu. „Nechceš být trochu méně nenápadný?“ zeptala se ho.
Make-up odmítl, ale natáhl se po haleně. Přehodil ji přes plášť, ale protože to vypadalo příšerně, bylo to nepohodlně a Iris se ho snažila upravit, zase ji sundal.
„Zvládnu to,“ zamumlal a přitáhl si plášť těsněji k tělu, aby zakryl znamení, které měl vyryté na zbroji. Netrvalo dlouho a došli k sídlu Syndry. Provedli je až na vyhlídku, která sloužila také jako čekací místnost. Našli v ní světoznámého umělce, Felixe Remi. Před sebou měl obraz ženy a stěžoval si, že ho musí přemalovat. Dharrakas se mu snažil vysvětlit, že jakmile se Syndře někdo znelíbí, další den jeho tělo oklovávají už jen racci.
„Říkáte domalovat racky?“ zeptal se Felix a zamyslel se nad tím. To byl jediný výsledek, kterého se tieflingovi podařilo dosáhnout. Když si s Felixem pohovořil Zelenobijec, který ho mimo jiné pevně objal, jakž takž ho přesvědčil. Začal si balit barvy a chystal se k odchodu. Do místnosti vešel muž, podle oblečení sluha.
„Paní Sylvane vás očekává,“ řekl a naznačil pětici společníků, že mají vyjít z místnosti.

Baldurova brána

Pokračovat na další část