Příběh Lilly (Lillian Engera) - 5

 Část 5

Skupina stála uprostřed zničeného dřevorubeckého tábora, všichni prudce oddechovali. Pot jim stékal z čel a mísil se s jejich krví i se zbytky nepřátel. Dívali se po sobě. Snad by se už mohli nazývat přáteli, vždyť společně prožitá dobrodružství tvoří a tříbí sociální vazby mnohem rychleji. Stáli tam, vděční za to, že pořád vidí slunce. Byli rádi, že se potvora rozhodla odejít. Pomalu jim docházelo, a někomu možná i rychleji, že tu mohli zemřít.

Stáli tam a poslouchali okolí. Ticho, které se po boji rozprostřelo bylo náhle přerušeno tlumenými nárazy. Vycházely z jediného dřevorubeckého srubu, který ještě zůstal nerozbořený. Kello rychle sebral několik šípů, které se kolem něj válely na zemi.
Drake se otočil na Lilly: „Nejprve na mě používáš divnou magii, která ubírá životy a teď tohle. Máš mi dát lektvar, jako používá Kello. Ty mě chceš snad dorazit. Takhle se chováš k legendě?!“
Mluvil udiveně, naštvaně a rozzlobeně. Nedokázal pochopit, že by mu druidka chtěla ublížit. Může být opravdu jedním z jeho přátel? Lilly se k němu otočila zády a nevšímala si ho. Neměla sílu mu vysvětlovat, že bez ní by tu už dávno nebyl. Možná proto, že skoro zemřel její vinou a ona byla ráda, že ho dokázala zachránit. Neodpustila by si, kdyby to nepřežil. Zato by ocenila, kdyby si odpustil ty kecy. Povzdechla si a posadila se na zem. Jen pomalu se zklidňoval tlukot jejího srdce a ještě pomaleji se odplavoval adrenalin a strach z předcházejících minut.
„Ale no tak, Silverfoxi, nebuď na ni tak zlý,“ snažil se situaci zachránit Kello. To poslední, co by potřeboval bylo, aby se všichni rozhádali. Věděl, že jsou všichni unavení a zranění a velmi snadno by se mohlo stát něco, čeho by později mohli litovat.

Lilly se po chvíli zvedla a došla k nejbližší potvoře. Šťouchla do ní špičkou boty. Nic se nestalo. Sehnula se k ní blíž, aby ji prozkoumala. Ze srubu se dál ozývalo tlumené bouchání, nikdo tomu nevěnoval pozornost. Po chvíli druidka objevila pod čelistí termita váček s jedem. Nerozmýšlela se dlouho, rychle vytáhla malý nožík a pustila se jemné, náročné a nebezpečné práce. Po chvíli sykla bolestí a  rychle se odtáhla od termita. Ruce měla potřísněné jedem, který nepříjemně pálil a vytvářel nevzhledné puchýře. Čím ho měla na sobě déle, tím více pálil a ona téměř omdlévala bolestí. Rychle použila kouzlo, aby se z toho dostala. Byl to zvláštní pocit, léčit sebe, ale jestli měla být ještě něco platná, nešlo to jinak.

Tlumené bouchání se zintenzivnilo a oba hraničáři se ho konečně rozhodli prozkoumat. Po prvním útoku se ukázalo, že za opakující se zvuky může další termit. Hraničáři se do něj pustili. Lilly nebyla moc nadšená z další bestie, která jim v příštích minutách zřejmě půjde po krku. Pořád ještě byla naštvaná na Drakea a tak nespěchala, aby se připojila k dalšímu boji. Rozběhla se k nejbližším stanům a začala je prohledávat. Říkala si, že třeba najde něco, co by jim pomohlo. Ale našla jen špinavé prádlo, zatuchlé matrace a nepořádek, který tu zanechali dřevorubci v nastalém zmatku. Termit, se kterým bojovali její společníci vylezl ze srubu. Když se dostal až ke Kellovi, z poza hranice klád se vynořil muž se sekerou. Něco zakřičel a zaujal obranný postoj. Kello, hnán zuřivostí, vytasil dýky a zanořil je hluboko do termití hrudi. Tep, tep. Rukou narazil do něčeho, co právě přestalo pumpovat krev do celého těla. Mrtvý termit se zhroutil na zem a hraničář, s rukou uvězněnou v jeho těle, s ním.

Ticho, které se nyní rozhostilo, bylo ohlušující. Muž se sekerou se vzpamatoval a rozběhl se k hrdinům. Byl celý pobledlý, ale na tváři se mu začal objevovat široký úsměv. Když k nim doběhl, smál se už od ucha k uchu. Byl to Tibor Vestr, starostův bratr. Vlasy měl svázané do culíku, v ruce pořád držel dřevorubeckou sekeru. Na sobě měl urousané a značně obnošené šatstvo, na ruce pletené kožené náramky. Odhodil sekeru do trávy.
„Děkuju, děkuju. Kdybyste nepřišli, už bych tady nebyl. Kde jste se tady vzali?“
Nikdo mu neodpovídal, Lilly byla daleko, Kello se pokoušel vyprostit se z mrtvého termita a Drake toho nikdy moc nenamluvil, pokud se to netýkalo legendy. Byl to ale právě on, kdo se nakonec ujal slova.
„Jsme asi dvacátá výprava, co sem nese zásoby. Tak jsme je přinesli. Ale když vidím toto, chceš tu vůbec zůstat?“
„Moc děkuju za zásoby. Čekali jsme na ně dlouho a zásoby, které jsme měli tady se rychle tenčily. Ale zůstat tu musím, je to moje práce, moje obživa. Nemám jinou možnost. A budu potřebovat nové pracovníky. Jsem poslední, kdo to tady přežil, ale jen proto, že jsem se tady včas zabarikádoval,“ mávnul rukou směrem k poničenému srubu.

Chvíli si povídali, o tom, jak se sem dostali, kdo jsou a co tam dělali. Tibor je pozval k sobě do srubu. Fala, která se až dosud držela dál, se k nim připojila. Kello se dřevorubce zeptal, jestli se jí nebojí, ale jenom ho tím rozesmál.
„Já a bát se vlků? V těchhle končinách?“ jeho smích uvolnil atmosféru kolem. Druidka ale dál Drakea z větší části ignorovala. Dřevorubec Falu podrbal za ušima a ve srubu jim dal lektvary, které uzdravovaly. Lilly si je vzala k sobě, ale protože byl z nich dračí hraničář nadšený a Lilly usoudila, že není moudré držet ho na nízké hranici životů, jeden mu podala. A to i přes to, že jí výslovně upozorňoval, že „toto jsou věci, které léčí.“ A i když tentokrát mluvil trpělivě, elfskou léčitelku to nesmírně štvalo.
„Nešla tímto směrem Adabra?“ ptal se Kello Tibora. Ten ale zavrtěl hlavou. Když jim řekl, že se Adabra ze svého domu nepřesouvá, zavrtěl hlavou zase hraničář. Tiborovy informace byly staré. A nebylo se čemu divit, když žil téměř odříznutý od světa.
„Budete tu chtít zůstat přes noc? Můžeme rozdělat na pobřeží oheň a společně tu přenocovat,“ nabídl jim Tibor.
Ostatní jeho nabídku chvíli zvažovali, ale nechtělo se jim zůstávat na místě, kde by se mohli vyhrabat další termiti. S díky nabídku odmítli. Dřevorubec je nepřesvědčoval. Odběhl do pracovny a něco usilovně hledal. Mezitím se začal vyptávat na svého bratra, starostu. Rozesmál se při zjištění, že je stále stejný posera (jak se ráčil následně vyjádřit). Nakonec se rozhodl, že se za ním zastaví. A že vyrazí hned. Dovolil hrdinům, aby si z tábora vzali cokoliv, co chtějí, popřál jim mnoho štěstí a brzy již nebylo slyšet ani ozvěnu jeho kroků.

Elfčiny úvahy o přátelství vzaly za své. Kello? To by snad šlo, ale Drake? To bylo teď tak nepředstavitelné. Měla chuť zuřit, při troše štěstí mu vyškrábat oči. Přece ji nebude poučovat o léčivé magii. Ne ji! Drake odpočíval a neměl ani ponětí o tom, na co druidka myslí. Anebo možná měl, ona každopádně nedávala nic najevo. Po krátkém odpočinu se rozhodli prohledat tábor. Nebyli o moc úspěšnější než Lilly před tím. Kromě papírů ve srubu našli ve stanech mrtvou krysu a precizně ohlodané kostry. Kello byl nejúspěšnější, našel několik zlaťáků. Drake prošel tábořiště, jestli nenajde něco magického. Uprostřed, tam, kde byly obrysy budoucího (nebo bývalého) srubu, našel totem termita. Měl z něho zvláštní pocit. Nedokázal ale blíže určit, co je to za magii. Sbalil ho k sobě a dál prohledával tábor. Nic jiného už nenašel.

Když už měli pocit, že v táboře nemohou objevit nic, co by se jim hodilo, rozhodli se vydat na zpáteční cestu. Zbývalo několik hodin světla a bez přenášení zásob se jim šlo lépe. K večeru vyhledali místo, kde by strávili nadcházející noc a rozdělili si hlídky. Rozdělali oheň. Drake vytáhl totem a hrál si s ním. Obracel ho v prstech a sledoval, jak se mihotavé světlo odráží od lesklého dřeva.
„Tohle měli v táboře,“ poznamenal a podával jim ho.
Druidka ho sledovala, natáhla ruku a vzala si od něj předmět. Vzpomínala, jestli se s něčím podobným nesetkala při svých studiích. Matně si vybavila, že při studiu zvířat a víry existovaly totemy, které chránily místa. Obyvatelé určitých míst se připravovali, že je něco může napadnout. Zpravidla měli oltář s totemy od každého druhu zvířat, které by je mohlo napadnout. Krajem putovali mágové a čarodějové, kteří tyto totemy očarovávali dnes už zapomenutou magií. Když na ně zaútočilo jedno ze zvířat, ke kterému měli totem, stačilo totem rozbít a ono zvíře odešlo a už se nikdy do těch končin nevrátilo. Chvíli zvažovali, jestli se vrátit, ale vzhledem k tomu, že termiti tam teď nebyli, rozhodli se nechat si totem u sebe. Prožili klidnou noc. I když byla elfka z boje ještě rozhozená a během hlídky se věnovala spíše sobě než okolí, nic na ně nezaútočilo. Vstali před rozedněním, aby ušli zbytek cesty a skutečně byli za rozbřesku ve Fandalinu.

Druidka rozhodně vykročila do středu vesnice.
„Půjdeme za starostou, ne?“ pobídla je, když ji nenásledovali. „Sice nemá důvod nám věřit, že jsme zásoby donesli, ale mohli bychom to zkusit, ne?“
„Ale zásoby jsme od něj přece nedostali,“ protestoval Drake. Chvíli se dohadovali, než se shodli na tom, že zásoby sice dostali od Bartera, ale úkol jim zadal starosta.
„Jdeme ke starostovi,“ rozhodl nakonec Kello.
Drake odevzdaně pokrčil rameny. Než tam došli, mladý hraničář o něco dál uviděl známou stařenku.
Krčila se na okraji lesa a malého remízku. Velmi opatrně, skoro obřadně, něco vytrhávala ze země a ukládala k sobě.
„To je ta bylinkářka,“ zakřičel Drake naprosto nekulturně. Jeho hlas se rozléhal po vesnici a pár venkovanů, kteří byli poblíž se za ním zvědavě otočilo. „Vás jsme hledali,“ pokračoval rozjařeně. Nenašel se nikdo, kdo by se mu opovážil vytknout jeho hlasitost. Zatímco dračí hrdina halekal, došli k Adabře. Kello byl nejrychlejší, když se ale dostal až téměř k ní, štěkla na něj:
„Zastav! Nepošlap ty bylinky, které máš pod nohama!“
Trochu výhružně se na něj dívala. Kello se zarazil a dušoval se, že si dá rozhodně pozor. Rukou mu naznačila, kudy může jít blíž. Po chvíli dokázal rozeznat slabě vyšlapanou cestičku a vydal se po ní.
„S čím vám můžu pomoct?“ ptala se Adabra už o poznání přívětivěji.
„Hledali jsme vás,“ odpověděl Kello a po výměně úvodních zdvořilostí pokračoval: „Přidala se k nám elfka. Taky pracuje s bylinkami, chtěla by se od vás něco naučit.“
„Novicka,“ zasmála se Adabra. Bylo těžké určit, jestli spíš pobaveně nebo upřímně. „Něco ji ráda přiučím,“ dodala a bylo jasné, že z toho měla upřímnou radost, „ale ne teď. Mám strašně moc práce.“
„Kde vás pak najdeme?“
„Mám tady v hostinci pronajatý malý pokojík, ale většinu dnů chodím po okolí a sbírám bylinky.“
Domluvili se, že se dneska ještě setkají. Kello se rozloučil a vydal se zpět k ostatním, kteří raději čekali na okraji. Lilly Adabře rozuměla a Drake tak nějak tušil, že by nebylo moudré ji byť jen provokovat.

Pokračovali tedy ke starostovi. Lilly se cestou ujišťovala, že to byla Adabra a Kello ji slíbil, že se za ní později spolu zastaví. A Drake při tom toužil jít na draka a přestat se zdržovat všemi zbytečnostmi okolo, za které toto jednání považoval. U starosty je čekala změna. Okna, dříve zavřená pevnými okenicemi, byla teď přetlučena dalšími prkny. Starosta se očividně bál čím dal tím víc.
„Vidíš? Toto postavili kvůli mně,“ chvástal se Drake.
Kello se rozhlédl, jestli neuvidí Tibora, ale bezúspěšně. Bylo jasné ráno.
„Silverfoxi, zaklepej,“ vyzval jeden hraničář toho druhého. Drake ale ohrnul rty a s prohlášením, že jeho ten posera už nebaví, odešel do hospody. Kello a Lilly se dívali, jak se jeho postava vzdaluje. Lilly zaklepala na dveře starostova domu. Uslyšela nějaké šramocení, snad jakoby někdo shodil džbán ze stolu. Na to se ozval ustrašený hlas:
„Kdo je to? Ty jsi drak?“
„Ne, Drak zrovna odešel,“ odpověděl Kello.
„Uf, to je dobře,“ znatelně si oddechl starosta. „Co mi chcete?“
„Odměnu, donesli jsme zásoby do dřevorubeckého tábora,“ řekli téměř oba naráz.
„Opravdu? Vy jste to zvládli?“ divil se starosta, „a jak se má bratr?“
„Bratr se má dobře,“ odpověděli oba téměř to samé. Když srovnali Tiborovu odvahu a starostovu vyděšenost, nemohli dojít k jinému výsledku. Lilly to přišlo tak zvláštní, oba byli Vestři a přece byl každý úplně jiný. Když došlo na vyplacení odměny, Kello se snažil přesvědčit starostu, aby jim přidal, že to vzkazuje pan bratr. Ale starosta trval na tom, že to on by nikdy nevzkázal.
„Vyprošuju si, aby se mě někdo snažil podvést, takhle se to nedělá!“ prskal a nazlobeně začal strkat zlaťáky pode dveřmi. Nebylo jich méně, než slíbil, ale ani o jeden více. Přesně sto zlatých. Kello je všechny přepočítal.

Zatímco Drake studoval nové úkoly na vývěsce, Lilly s Kellem šli do obchodu se zbraněmi. Kellova objednávka ještě nedorazila, ale elfka si pořídila několik nových šipek. S dvaceti novými šipkami v toulci se vydali k hospodě. Tam potkali svého společníka. Byl zabraný do všech textů, hledal v nich šifry a tajné nebo jakékoliv informace o bílém drakovi.
„Musíte zabít bílého draka. Odměna deset tisíc zlatých,“ deklamoval drakorozený a přitom mu svítily oči. Druhý hraničář ale věděl, že tam nic takového není. Byl zkrátka ve čtení lepší a věděl, že si Drake tak trochu (hodně) vymýšlí. Na nástěnce byly pouze dva kusy papíru. Jeden nesl informace o úkolu s doprovodem, ten druhý o úkolu na ranči.
„Mám pro tebe špatnou zprávu Drakeu, nic o drakovi tam napsáno není,“ oponoval Kello přesvědčivě. Lilly stála opodál a sledovala je. Neměla chuť se zapojit do jejich debaty a přesvědčovat toho tvrdohlavého mezka (jak Drakea v duchu nazvala). Ještě pořád na něj byla naštvaná a odmítala s ním mluvit. Dva hraničáři se chvíli přeli, jaký bude jejich další úkol. Kello nakonec hodil mincí.
„Osud určil, půjdeme na ranč,“ prohlásil a Drake se začal radovat.
V tu chvíli se Lilly neudržela: „Co je to osud? Vy vážně věříte na osud?“ Mluvila rychle a rozrušeně.
„Jo?“ odpověděl Kello nejistě, vykolejený tou náhlou reakcí.
„Já věřím ve vlastní rozum,“ prohlásil Drake sebejistě.
„Tak proč se potom chceš řídit mincí?“ vypálila na něj a oči jí přitom jiskřily. Bylo to po dlouhé době poprvé, co na něj přímo promluvila. Drake jí poskytl velmi obšírnou odpověď, ale Lilly už přemýšlela nad něčím jiným, než aby mu věnovala další pozornost. Připadala si zvláštně. Zmateně, rozhozeně. Vykolejeně. S těmi dvěma na chvíli zapomněla, proč se vydala na cestu plnou dobrodružství. Hledala kvůli tomu sice Adabru, ale nějak si to vlastně nepřipouštěla. A najednou se to připomenulo v plné síle. Povzdechla si. Jak dlouho ještě bude trvat, než přijde na to, co to znamená? Ticho nakonec prolomil Drake:
„Mám hlad, pojďme se najíst.“ Zamířil do hospody.
„Běž napřed, hned za tebou přijdeme,“ mávl rukou Kello směrem ke dveřím.

Zatímco Drake zmizel v hospodě, Lilly a Kello se vydali hledat Adabru. Na místě, kde ji potkali předtím už nebyla. Stopy je dovedly zpátky do hospody, kde se ztrácely v prvním patře. Fala, která je vedla, vyběhla po schodech a ztratila se v jednom z pokojů. Kello se nevěřícně otočil na Lilly:
„Vidělas to?“ udiveně vrtěl hlavou.
Když tam došli, uviděli Adabru, jak ji drbe na břiše. Fala se tvářila navýsost spokojeně. Bylinkářka na ni šišlala jako na malé dítě a smála se u toho od ucha k uchu. Protože dveře od pokoje byly otevřené, hraničář zaklepal na futra dveří, aby na sebe upozornil.
Adabra zvedla hlavu: „Čím vám mohu pomoci?“ ptala se.
„Tady je ta novicka, jak jsme o ní mluvili,“ odpověděl Kello a za řeči vešel do místnosti. Ukázal za sebe na Lilly, aby bylo jasné, koho slovy „ta novicka“ myslí.
„Moc mě těší, já jsem Adabra,“ představila se bylinkářka.
„Já jsem Lilly.“
Když vcházeli dovnitř, všude kolem sebe viděli různé lahvičky. Druidka se na ně obdivně dívala a pohledem věnovala pár vteřin téměř každé. Lahvičky, plátýnka, sušáky a další bylinkářské vybavení bylo naskládané tařka všude. V pokoji bylo místo už jen na jednu postel, skříň a stolek s židlemi. Hranice mezi pokojem a laboratoří se u tohoto pokoje značně prolínala.
„Mohla byste mě naučit něco ze své moudrosti, paní Adabro?“ ptala se Lilly.
„Ráda předávám zkušenosti. Ale teď na to není nejvhodnější doba. Mám tady spoustu práce,“ odpověděla a ukázala rukou po místnosti. „Ale pak vám zajisté pomohu ve vaší cestě za poznáním.“
„Na čem pracujete?“
„Na dodávce lektvarů do velkého města.“
„Nemáte nějaký léčivý lektvar navíc? Ráda bych nějaký koupila,“ zajímala se Lilly. Hraničáři jí totiž prozradili, že Adabra je v okolí jediná, u koho se dá něco takového sehnat.
„Omlouvám se, drahoušku, poslední zásoby jsem věnovala tady přátelům,“ kývla na Kella, „a mezitím jsem další zásoby ještě nestihla připravit.“
„Stejně bych jim je dříve či později dala, myslím, že jste mě o něco předběhla,“ zvonivě se zasmála, ale pak se její tvář stáhla. Najednou vypadala mnohem ustaraněji a také tajemněji. „Znáte moudrost lesních elfů?“ zeptala se potichu.
„S několika elfy jsem vyrůstala,“ potvrdila.
„A jak dlouho jste s nimi pobývala?“
„To je na dlouhé vyprávění,“ odvětila. Dívala se při tom zasněně z okna, hlavou se jí mihlo pár vzdálených vzpomínek.
Elfka sáhla pro pergamen, který nosila schovaný u sebe. I pro ni to bylo zvláštní, vidět ho po dlouhé době znovu a znovu nad ním přemýšlet. Opatrně jí ho podala, tak aby to Kello moc neviděl. Bylinkářka ho rychle přelétla očima a smotala zase zpět.
„Zajímavé. O tom bychom si asi někdy měly promluvit,“ promluvila po chvíli.
Lilly projela vlna úlevy a nadšení, že našla někoho, kdo jí konečně pomůže. Ale zároveň si v hrůze uvědomila, že bude muset ještě počkat. Byla tak blízko, a to blízko bylo teď tak vzdálené. Nepřipouštěla si možnost, že by mohla umřít dřív, než to rozluští. To zjištění na ni hrůzně zapůsobilo, ale navenek nedávala nic znát. Vzala si zpátky svitek a pečlivě ho uložila.
„Ráda bych zjistila víc. Jestli mi můžete nějak pomoct, budu vám vděčná,“ řekla nakonec a chystala se k odchodu.
„Možná bych z toho byla schopná něco vyčíst. Dej mi pár dní, týden. Pak si pohovoříme.“ S těmi to slovy se rozloučily a Lilly vyšla ven z místnosti. Sešla dolů a připojila se mlčky k Drakeovi.
Kello se u Adabry zdržel. I on potřeboval radu a byl ráda, že u toho není druidka. Vytáhl obrázek své sestry a ukázal jí ho.
„Nevíte o ní něco? Neslyšela jste o ní něco?“ zeptal se.
Zavrtěla hlavou: „Žila jsem o samotě, jen občas se někdo stavil pro lektvary. Nevím o ní nic.“
„I tak děkuju,“ řekl, i když mu zklamáním trochu poklesla ramena. Pak zamával na Falu: „Falo, jdeme!“
Když se neměla k odchodu, povel zopakoval. „Falo, nehodláš tam zůstat, že ne?! Jdeme,“ zavelel znovu. Fala se neochotně zvedla a jen pomalu následovala hraničáře ven z pokoje.

Když sešli dolů do hospody, viděli Drakea, jak sedí u stolu a jí něco, co nevypadá moc vábně. On si ale pochutnával a byl nad míru spokojený, i díky tomu, že ho obsluhoval jeho oblíbený hobit. V tu chvíli uslyšeli z venku křik. Ozval se zvláštní, charakteristický zvuk. Do toho přiběhl sedlák a křičel:
„Všichni se schovejte.“
Jen to dořekl, už zase běžel pryč. Ve vesnici nastal chaos, lidi ječí a přes náves se valily davy. Kello se vrhnul k oknu. Drake se začal usmívat, protože byla jediná možnost, kdo nebo co vydávalo ten zvuk. Kello z okna viděl jen příšerný chaos, křik žen a mužů, pláč dětí, naříkání starců. Připadalo mu, že ten zvuk už někde slyšel. Elfka se střídavě dívala z jednoho hraničáře na druhého a čekala. Nevěděla přesně, co se děje a tak čekala, až něco řeknou nebo udělají ti dva.
„Drakeu, co to sakra je?“ promluvila podruhé toho dne elfka na drakorozeného. Moc dobře viděla, jak mu svítí oči a jak je celý natěšený.
Kello na druhého hraničáře kývl a společně vyběhli z hospody. Elfka už si zvykla, že dost často udělají něco impulsivního, sykla, když téměř vrazila do převrženého stolu a pospíšila si za nimi. Na ulici vládl úplný chaos. Panoval tam jen jediný řád, na jih. Nikdo neběžel na sever a všichni ze severu prchali na jih. Drake se rozkročil, díval se na oblohu a hledal pohledem. Téměř ihned ho spatřil, malého bílého draka. On i Kello okamžitě založili šíp a vystřelili. Trefili se.  Celá vesnice ztichla. Když ho spatřila Lilly, vytáhla knihu a horečně listovala. Mezi draky ho ale nedokázala najít. Možná jen příliš rychle listovala a přehlédla ho, možná ho nedokázala určit. Zraněný drak se otočil a zamířil pryč. Ve vesnici vládlo hrobové ticho, které rušilo jen kňourání malých dětí.